VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stačila jen rozbuška a Evropa přišla o rozum

Havlíčkův Brod - Pravdu sice určují vítězové, ale válčit chtěla ve Velké válce každá mocnost, říká havlíčkobrodský historik Michal Kamp.

19.7.2014
SDÍLEJ:

Historik Michal Kamp u ukazuje potravinové lístky.Foto: Jitka Štefáčková

Již za několik málo dní tomu bude přesně sto let, kdy vypukl jeden z nejhrozivějších válečných konfliktů, který kdy lidstvo poznalo.

První světová válka - globální běsnění, do kterého se zapojilo mnoho států napříč celým světem, za sebou nechala miliony obětí a mnoho dalších zničených životů a domovů. Spolu s ní se v letech 1914 - 1918 (nejen) na frontách objevily věci, které v takovém měřítku dosud nikdo vlastně neznal. Nové a účinnější zbraně, zákopy plné krys s ostnatými dráty, ale i nebývalá rychlost pohybu jednotek, stovky tisíc uprchlíků, nesmírná bída a hlad. Navíc válka razantně změnila politickou mapu světa, a proto za sebou ještě další roky táhla těžká břemena, která obřím způsobem přispěla k tomu, že o dvě desítky let později zahalil celou planetu ještě horší válečný mrak.

„V historii se dnes přemýšlí tak, že první a druhá světová válka tvoří jeden organický celek," říká Michal Kamp z havlíčkobrodského muzea, který se specializuje na dějiny devatenáctého a dvacátého století. Právě s ním jsme pohovořili o první světové válce všeobecně, ale i o tom, kterak se dotkla obyčejných lidí na Vysočině.

Proč vlastně dnes používáme přízvisko první světová válka?

Název vznikl později, lidé tehdy ještě nevěděli, že přijde nějaká druhá světová válka. V té době se pojem Velká válka užíval i jinde. V angličtině The Great war, francouzsky la Grande Guerre. Konflikt se lišil od všech ostatních opravdu razantně. Ne náhodou se o ní mluví jako o násilném předělu mezi 19. a 20. stoletím. Nemyslím tedy letopočet, ale změnilo se myšlení, kultura, ekonomika, politická mapa světa a tak dále. Evropské státy byly vyspělé a navíc ovládaly mnohé domény na jiných kontinentech, nebo je nepřímo ovlivňovaly. Jakmile začala Evropa proti sobě válčit, začal válčit celý svět. A nakonec - šlo o válku totální, to nikdo doposud neznal. Doposud se válčilo chvíli, pár měsíců. Většinou rozhodovala jedna velká bitva. Pokud civilista nežil přímo v ohnisku dění, válku znal jen z novin. Nyní šlo o čtyřletý konflikt, který se dotkl všech rovin života obyčejných lidí a postupně je navíc zhoršoval.

Dají se vůbec v krátkosti vystihnout příčiny jejího vzniku?

Tradičně se vina svádí na Německo, potažmo Rakousko-Uhersko. Jde ale o pravdu určenou vítězi. Válčit chtěl vlastně každý, jen se bál, protože se mocnosti vzájemně držely v šachu spojeneckými smlouvami. Vezměme Francii, ta toužila po odplatě Německu za prohru a odebrání Alsaska-Lotrinska ve válce roku 1871. Německo byla dynamická a mladá země, která prosperitou překonávala Velkou Británii, ale její rozpínavost omezoval již rozdělený svět. Velká Británie chtěla hlavně chránit svou doménu ve světě a udržet v Evropě rovnováhu velmocí, kde by nikdo nevynikal. Tedy kromě ní, samozřejmě. No a Rakousko-Uhersko a Rusko byly stále více zaostalejšími mocnostmi, které by rády ještě hrály první housle a případná vyhraná válka by jim v tom pomohla. Itálie zase chtěla území na Rakousku a Turecko se bálo čehokoliv, protože bylo i v míru nestabilní. Stačila tedy rozbuška, ono latinské Casus Belli. A k tomu napomohl známý sarajevský atentát na následníka rakouského trůnu. To byla ona potřebná záminka.

Jak konflikt zasáhl naši zemi? Lišil se vůbec pro našince něčím od dřívějších válek?

Dřívější války právě vzhledem ke své rychlosti průběhu se dotkly jen jedné generace branců - té, co byla v aktivní službě. Ve Velké válce to už neplatilo. Tam branný ročník zahynul v prvních měsících a zbytek války vlastně válčily jen zálohy. Tedy příliš staří nebo příliš mladí. Militarismus prostoupil i školy, kde se rekrutovali studenti ještě před složením maturity a mladším ročníkům se tělocvik změnil ve vojenské cvičení. V porovnání s jinými válkami proto bylo nesmírně moc mrtvých. Co vesnice, to dnes pomník padlým sousedům. Dostat povolávací rozkaz bylo strašákem doby.

Když už jsme se dostali do české kotliny: byla válka přímým impulsem k rozpadu Rakouska - Uherska, nebo by snad rozpad monarchie přišel tak jako tak?

To je skvělá otázka. Tady se totiž ani nemusí použít žádné kdyby. Rakousko byl stát plný paradoxů bez šance něco efektivně vyřešit. To se promítalo navenek a zase zpět dovnitř. Habsburkové byli určeni k tomu, tvořit zahraniční politiku, to byl jejich smysl existence. Po roce 1850 ale Rakousko upadalo do stále větší mezinárodní izolace. Prohrávalo války, ztrácelo spojence a tedy i význam. Přesto tu byla ona staletá tradice existence. Nikdo si neuměl představit svět bez Rakouska, té nejistoty se všichni báli. Dle mne by Rakousko nezaniklo jen tak, ale jen skrze válku, nějaký násilný proces. Ten by dříve nebo později po roce 1914 přišel. Upadající význam rodu Habsburků by vedl k zoufalým snahám to zvrátit. Jenže, abyste to nebrala jako mou absolutní vidinu budoucnosti, dějiny jsou jako sport. Na prognózy se tu nehraje a i zcela mizivá varianta je plnohodnotnou variantou. Vždyť i Gavrilo Princip měl statisticky minimální pravděpodobnost Františka Ferdinanda zabít.

Dá se tedy říci, že konflikt byl od svého počátku pro národnostní menšiny nadějí k osamostatnění, nebo se snad obyčejný člověk na válku takto vůbec nedíval?

Musíme si uvědomit, jaké menšiny. Předně tu byli Maďaři, Němci a trochu Poláci, takzvané panské národy, které hrály v monarchii dominantní roli. Ale ty podporovaly Habsburky jen proto, že nějaká jiná alternativa by jim primát mohla sebrat. Ostatní monarchii vnímali jako stát, který je má chránit před rozpínavostí Německa a Ruska. Jenže také v něm chtěli mít nějaké řídicí slovo. Vznikl tak guláš smíchaný z ideologií a nacionalismů. Pro obyčejného člověka někde z vesnice na pomezí Čech a Moravy hrálo roli jen to, že byl Čech, volil nějakou českou stranu a byl věrný císaři-ochránci, kterého znal jen z obrázku. Tak tomu bylo zhruba do poloviny války. Pak čeští poslanci otočili, k tomu se přidala rostoucí bída a také slova Němců a Maďarů, že po vyhrané válce se zpupnými Slovany definitivně zatočí. Čech z vesnice náhle ztrácel jistoty, začal se bát. Mít vlastní stát, jak hlásal Masaryk od roku 1914 a před ním pár "pomatených" jedinců v říšské radě (třeba i Antonín Kalina, narozený v Německém Brodě), se najednou jevilo jako spása a přijatelné, vlastně ideální řešení. Slabost tehdejší monarchie také ukazuje, jak rychle se to dokázalo zrealizovat.

Jak zasáhla válka přímo náš region?

Lidé zde prožívali každou ztrátu. Když například zemřel 18. října 1914 u Přemyšlu havlíčkobrodský gymnazijní učitel Antonín Svatoš, byla to velká rána. Hned vznikla nadace nesoucí jeho jméno, byl vzpomínán a tak dále. Číst si o bojích v novinách bylo něco jiného, než dostat zprávu o padlém příbuzném nebo sousedovi. Tady se realita války opravdu dostala pod kůži i ve stovkách kilometrů vzdáleném zázemí. Obecně mohu říci, že Vysočina byla důležitou lokalitou pro zásobování. Je doloženo ke konci války, že se místní velmi ohrazovali, aby suroviny odsud byly využity k nakrmení velkých měst v Rakousku. Z toho tedy vyplývá i jistá lepší životní úroveň na venkově než v centrech. Pokud se omezím jen na fakt, že zde bylo dost jídla.

Existovalo tedy třeba na Havlíčkobrodsku, potažmo na Vysočině, třeba i válečné zázemí? Byl Havlíčkův Brod již v té době důležitým dopravním uzlem?

Ano, to je pravda. V brodské Sokolovně byl na začátku války zřízen lazaret a stejný byl i v nedalekém Pohledu na zámku. Na oba dohlížel jako hlavní lékař místní starosta Eduard Šubrt a sama pohledská hraběnka Eduardina kněžna Khevenhüllerová-Metsch. V Pohledu navíc byl zřízen i lazaret ve statku Eduarda Bauera. Známější epizodou je pak baráková kolonie pro uprchlíky, která byla vybudována na státním pozemku na Rozkoši. Rakouská monarchie zde plánovala vybudovat psychiatrickou léčebnu, ale tento úkol zbyl až na Československou republiku. Za války se však pozemek využil na výstavbu malého dřevěného města s vlastní policií, poštou, elektřinou a obecně zázemím. Co si pamatuji, jeden čas zde bylo více uprchlíků než obyvatel Německého Brodu. Celkový počet za války šel do desítek tisíc. Byli zde nejdřív lidé z Istrie a poté židé z východní části země - Haliče a Bukoviny. Po nich jediných se aspoň něco dochovalo - hřbitov při silnici na Habry, kde leží oběti tyfové epidemie v kolonii. Speciální případ byli zajatci, například ruští, kteří sem byli posíláni pracovat místo branců. Zní to trochu komicky, ale obyčejným Rusům se obecně moc bojovat nechtělo a navíc kam a jak by z nitra monarchie utíkali. Nedostali by se daleko. Jinak kasárna zde již pár desítek let nebyla. Branci odsud rekrutovali do Čáslavi a ano, vlak tehdy představoval klíčovou složku válečné logistiky, nejen pro přesun vojska, ale hlavně pro suroviny.

Dá se nějak vymezit doba, která dělila brance od života doma po začátek bojů na frontě?

Pohledem z vrchu byla rakousko-uherská armáda pro dnešního laika velmi složitá v organizaci. Vezmeme-li si ale pohled odzdola, tedy z pozice obyčejného brance, bylo to jednoduché. V zemi byla všeobecná branná povinnost a po ní ještě desítky let záložní služby.  První mobilizace, tedy naplnění existujících armádních jednotek na plný stav, proběhla, jak měla. Muži se měli v určitý čas, tedy den či dva po vyhlášení, dostavit na určité místo. Bojující složky měly vlastní zálohy, ale ty když byly vyčerpány, rekrutovalo se ze starších absolventů branné povinnosti, takzvané domobrany. U některých jedinců mohlo jít až k šedesátému roku věku, ale preferovaly se nábory mladších ročníků. Evidenci branců měly na starosti obce a na frontě byly snahy udržovat bojující pluky v optimálních, tedy bojeschopných, počtech. Proto to pro čekající muže v zázemí byla taková loterie - kdy zrovna dojde na jejich pluk a kde budou zrovna bojovat. Dezerce v zázemí byly nebezpečné, spíš bych tipoval snahu se odvodu vyhnout zdravotní neschopností nebo nepostradatelností v zázemí. Měl jsem v ruce například zprávu otce, že jeho syn je pro udržení rodinného statku nezbytný.

Existují nějaké souhrnné počty obětí z Vysočiny, nebo přímo Havlíčkobrodska?

Soupis legionářů existuje a byl brodským archivem a muzeem v roce 2000 vydán v samostatné publikaci. Dnes je beznadějně rozebrán.Obecný soupis rakouskouherských vojáků z našeho okresu by měl mít Vojenský historický ústav, ale naše muzeum si dalo za úkol jej do pár let zveřejnit. Ti vojáci si to zaslouží, protože já osobně například nevidím v uctění památky rozdíl mezi legionářem a vojákem bojujícím až do konce za císaře pána.

Máte jako historik zkušenosti s přímým válečným svědectvím? Co třeba deníky, dopisy… Jaké v sobě nesly poselství?

Je zajímavé sledovat, kolik vzpomínek se dochovalo. A nemusí jít jen o psaný projev. Voják na frontě střílel ve skutečnosti velmi málo. Spíš naprostou většinu času cestoval nebo čekal. Je tedy logické, že čas vyplňoval psaním deníků nebo tvorbou nějakých upomínkových předmětů. Ve sbírce například mám dva krásné kousky, kdy si voják k obdržené medaili sám přitepal ruské kopějky nebo si z mincí vyrobil spínací odznáček. Každý takový předmět na mne působí při hlubším zamyšlení až děsivým dojmem - mám z války statistiky nasazených, zemřelých, zraněných nebo nezvěstných, ale skrze tyto věci vidím, že co číslo, to vnímající člověk.

Mimochodem, jaké významné osobnosti z Havlíčkobrodska nám válka dala?

Je to zvláštní, ale obě světové války mají v regionu dost bohaté zastoupení významných osobností. Místa je ale málo, tak vypíchnu dva - generála Karla Kutlvašra (rodák z Michalovic pozn. red.) a Václava Klofáče (narozen v Německém Brodě pozn. red.). Oba jsou klíčoví ze zcela jiných pozic. Kutlvašr byl voják-legionář, který udělal velkou kariéru a jeho význam sahá až do konce druhé světové války, kdy byl jeden z hybatelů Pražského povstání. Na druhé straně Klofáč byl radikálním pročeským politikem, kterého zatkli rakouští četníci preventivně hned na začátku války a obvinili z velezrady. Když byl roku 1917 propuštěn, hned se zapojil k Masarykově ideji samostatného státu. Za odměnu pak v počátcích první republiky byl tento pacifista ministrem národní obrany a poté senátorem.

Jak moc ovlivnilo válečné běsnění tehdy současnou a následující generaci?

Válka měnila svět nesmírným způsobem. Například ukázala, že ženy, nucené zastávat práci mužů, obstojí, a tím pádem feministická myšlenka dosáhla takových úspěchů, jak nikdy předtím. Kouřící novinářka v kavárně v elegantních šatech už byla normální věc. Pro nás se první světová válka stala krví, ze které povstal náš nový stát. Legionářská tradice se stala skoro svatou a byla symbolem demokracie. Je proto logické, že bývalí legionáři byli třeba důležitou složkou pozdějšího odboje proti Němcům. Negativní věc ale byl nástup deziluze, především z demokratických hodnot, na kterých Evropa stála, a pro mnohé to vedlo k válce. Ne nadarmo se dnes v historii přemýšlí tak, že první a druhá světová válka je jeden organický celek, jehož výsledkem byla ztráta dominantního postavení Evropy ve světě. Hrůzy pozměnily přímé aktéry války natolik, že když byli o dvacet let později jako politici v čele svých států, nedokázali se myšlenek na bahno a smrt v zákopech zbavit. Anglický historik Norman Davies prohlásil, že na tuto dobu musíme nahlížet jako na dobu, kdy Evropa přišla o rozum. A měl pravdu.

Mnoho lidí je při vnímání první světové války ovlivněno nejznámější filmovou podobou dobrého vojáka Švejka v podání Rudolfa Hrušínského. A tady je celá krutá válka vykreslena možná až idealisticky, co říkáte?

Hašek mluví o absurditách, které tu panovaly. On je zažil, jen je skrze Švejka vypíchnul, tedy odhalil a ukázal jejich hloupost. A protože se praktiky rakouského státu čas od času objevují i nadále, je Švejk stále aktuální. V našem případě ale tato kniha mluví o prvních momentech války, nikoliv o krizi po roce 1916, takže idylicky může vypadat. Jiní umělci, co válkou prošli, třeba německý malíř Otto Dix, to je úplně jiná káva.Navíc je zajímavé sledovat, jak se někteří Češi postupně do Švejka sami stylizují - Švejk jsme my, národ Švejků a tak dále. Jenže to na mne působí jen jako zbožné a zbytečné přání. My na Švejka opravdu nemáme.

Jitka Štefáčková

Autor: Redakce

19.7.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.

Dálnice D1 v obou směrech po dopravní kalamitě už jede

Ilustrační snímek

Reklamní poutač rozbil neznámý vandal

Ve Ždírci chtějí pomoci zajistit rodinám i nemocným důstojný život s Alzheimerem

Ždírec nad Doubravou – Částku ve výši tři tisíce korun věnuje město Ždírec nad Doubravou Zdeňku Chourovi z Havlíčkobrodska na realizaci projektu Důstojný život s Alzheimerovou chorobou, který se uskuteční na území města Ždírec nad Doubravou.

Od dárců ze Světlé se v kasičkách sešlo 139 tisíc

Světlá nad Sázavou – Do kasiček Tříkrálové sbírky ve Světlé nad Sázavou se vybralo více než 139 tisíc korun. Informovala o tom koordinátorka Tříkrálové sbírky Jana Dománková z Oblastní charity Havlíčkův Brod.

Derby Vysočiny rozhodlo až prodloužení

Vysočina – Jedno krajské derby, přestřelka a vysoká porážka. Takové bylo 16. kolo východní skupiny florbalové Národní ligy pro týmy z Vysočiny. Havlíčkobrodští Draci zápas proti Sniperům z Třebíče dotáhli do prodloužení, ve kterém udeřili. Žďárským Hrochům v Rožnově utekl začátek druhé třetiny, domácí v polovině zápasu zvýšili už na 8:3 a tuto ztrátu už hosté nedohnali. Poslední Bystřice nestačila na Telnici.

Vylekaný chmaták a rosomáci pobláznění sněhem: prohlédněte si videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku ve středu 17. ledna 2018.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>