„Na srpen 1968 mám jen útržkovité vzpomínky, byla jsem malá. Den před, tedy 20. srpna, jsme byli s rodiči na návštěvě u vzdálených příbuzných, kteří pracovali v pivovaru v Rohozci u Turnova) a na léto si mohli pronajímat chatičku, vyrobenou z pivovarského sudu. Dodnes si pamatuju, jak mě to bydlení v sudu fascinovalo,“ vzpomíná hlavní organizátorka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Když se druhý den ráno probudila, všichni dospělí seděli u rádia. „Strejda, s nímž byla vždycky velká legrace, měl v očích slzy. Táta za námi jel vlakem z Brna, báli jsme se, aby dojel, protože v Pardubicích prý Rusáci. Myslím, že tehdy se neříkalo Rusové, Sověti, a už vůbec ne vojska Varšavské smlouvy bombardují nádraží,“ vybavuje si Hejkalová.

V září, když začala chodit do školy, u mostu přes řeku Svratku v Brně míjela tank a vojáky. „A také jsem si z té doby zapamatovala tři jména: Brežněv, Čierná pri Čope, a samozřejmě Dubček,“ dodává Hejkalová.

„Hodní“ proti „zlým“

A právě vystoupení Alexandra Dubčeka o mnoho let později, v listopadu 1989 na Václavském náměstí jí prý způsobilo jedno z největších zklamání, ztrátu iluzí. „Připadalo mi, že říká samé banální fráze, jejichž obsah si už nepamatuji, a nic jsem nechápala. Tohle má být legendární vůdce legendárního pražského jara? I proto jsem pak události roku 1968 začala vnímat se značnou dávkou skepse jako nějaké bojové komunistické hrátky. Jedni byli horší, druzí lepší, ale všichni komunisti,“ povzdechne si spisovatelka.

Jak dodává, nedávno si ale přečetla skvělý román Můj tank maďarského spisovatele Viktora Horvátha, který se bude letos prezentovat na Podzimním knižním veletrhu.

„Román je kupodivu humoristický a líčí okupaci očima velitele maďarského tanku, přesvědčeného komunisty a hodně prostoduchého člověka, abych to řekla slušně,“ usmívá se Hejkalová. Jak zdůrazňuje, dobré knihy čtenářům ovšem řeknou o životě a světě vždycky něco víc.

Svoboda Pražského jara

„Mně tahle kniha připomněla, že pražské jaro bylo důležité i pro takzvaně obyčejné lidi, kteří neměli s politikou a s komunisty nic společného. Některým politickým vězňům přineslo rehabilitaci, byť jich bylo ostudně málo, můj děda byl jedním z nich, začaly vycházet knihy, píšící pravdivě o současnosti i nedávné minulosti, dalo se cestovat do světa za železnou oponou,“ konstatuje Hejkalová a dodává: „Lidé si uvědomili, jak důležitá je svoboda a naděje. Kéž by na to nezapomínali ani dnes.“