Keltský kalendář slavil 1. listopad začátek nového roku a zároveň den, kdy se živí setkávali s mrtvými. Obětovalo se bohům, u jídla se počítalo s dílem pro zemřelé.

Pohanský svátek

První svátek má svůj základ v události z roku 609, kdy byl v Římě slavnostně vysvěcen bývalý pohanský chrám starověkých bohů Pantheon. Jenže to se odehrálo v květnu. Někdy v osmém století ale církev chytře svátek přesunula na začátek listopadu, aby se přiživila na období stále živých pohanských svátků a „zpracovávala" neposlušné davy poddaných.

Další generace pamatují podobné „svátky", kdy se třeba přestaly konat v květnu studenské majálesy, ale slavil se Svátek práce. Dnes se přestal naopak slavit Mezinárodní den žen a místo toho máme genderové konference o rovnosti pohlaví v politice. Druhý listopadový den se slaví Památka všech zemřelých, spojená se vzpomínkou na mrtvé. Podle náboženských představ modlitby živých pomohou zemřelým duším dlícím v Očistci, k očištění od hříchů na cestě do nebe. A odtud i lidový název Dušičky. Lidé navštěvují a zdobí hroby zemřelých. Na hřbitov najdou cestu i ti, kteří si na zesnulé příbuzné jinak nevzpomenou. První veřejná oslava tohoto svátku se uskutečnila v 10. století ve Francii. Přeneseno do tržního hospodářství – v tyto dny se prodává více než polovina celoroční produkce svíček. I u nás se rozšiřuje americká obdoba svátku zvaného Halloween, slavená večer 31. října. Název vznikl z dobového výrazu All Hallow´s Eve (předvečer Všech Svatých). Děti se oblékají za, duchy, upíry, obcházejí domy sousedů a všude svítí vydlabané dýně. Z Irska přivezený svátek má jasné pohanské kořeny, církev si odjakživa stěžovala na bujaré pohanské svátky a snažila se lidi přivést k pokoře, pokání a sebezpytování a především k poslušnosti. Snad nejvíce se Dušičky slaví v Mexiku, kde je možná největším svátkem roku (Día de los Muertos). Svátky tam trvají několik dní, zdobí se oltáře i domácí oltáříky s fotografiemi zesnulých. V dalších dnech se navštěvují hřbitovy, ale nevládne tam pochmurná atmosféra, hraje hudba, lidé si povídají, nahlas se modlí a slaví. Hostina s mrtvými bývá zakončována mnoha přípitky. Vliv na reálnou podobu těchto oslav mají předkolumbovské indiánské rituály, kdy se pro smrt používal výraz – klid, pokoj.

Připomínka konce

Smrt byla skutečným vysvobozením ze strastí těžkého života, nebyl důvod se jí bát…Většina z nás nikdy nezapomene na dušičkové cesty na hřbitovy s rodiči. Na vzpomínání na dědy a babičky, na zvláštní pocit myslet na mrtvé a na smrt.

Nezapomeňte se projít mezi hroby pokud možno s dětmi. V současné době technické civilizace se zmínkám o smrti vyhýbáme, smrt vytěsňujeme ze svého okolí. Děti nevidí zabíjení zvířat kvůli obživě, staří lidé umírají většinou mimo rodinu. V návštěvě hřbitovů s dětmi není nic morbidního. Je to jen připomínka toho, že po vzniku života a umožnění vzniku životů dalších, přijde zánik. Smrt přijde po životě.

My se jí štítíme, ona nás nikoliv.

(Historické údaje převzaty z knihy A. Vondruškové – České zvyky a obyčeje)

František Hlaváč