Své původní jméno a příjmení v Česku nepoužívá, obrazy podepisuje signaturou Filip T. A. K. Takový si zvolil umělecký pseudonym, aby si Češi na polských spřežkách nezlomili jazyk.
Odkud pocházíte?
V českém tisku občas čtu, že jsem se narodil ve Varšavě, ale to je omyl, mým rodným městem je Vratislav.
Už to je samo o sobě zajímavé, protože ve vztahu k historii českého státu to není město ledajaké. Po smrti vratislavského knížete Bolka
na přelomu 13. a 14. století se do sporu o jeho dědictví zapojil český král Václav II. natolik, že svoji pětiletou dceru Markétu zasnoubil desetiletému Boleslavu III. Později se Jindřich VI. sblížil s českým králem Janem Lucemburským a silně pročeské tendence vratislavských měšťanů respektoval takovým způsobem, že své knížectví zapsal jako dědictví českých králů. A po jeho smrti v roce 1335 se skutečně celá Vratislav stala majetkem Koruny české. O důvěrném vztahu Prahy a Vratislavi píše polský historik Boguslaw Czechowicz v knize Dvě centra
v koruně, která nedávno vyšla v českobudějovickém nakladatelství Veduta. Moje kořeny však nesahají
do Vratislavi, ale do Haliče.
Kde leží Halič?
Dnes toto území, větší než historická Morava, vnímáme jen okrajově, a především
z útržků Švejkových dialogů a replik, a už nevíme, že jsme prožili kus společné historie. Když dvě mocnosti, Prusko
a Rusko, v létě 1772 v Petrohradě porcovaly Polsko,
k hodovnímu stolu pozvaly také Marii Terezii. Zprvu se k tak velké loupeži zdráhala připojit, ale obavy z tučného zbytnění Pruska a poznání, že pruský Fridrich II. a ruská carevna Kateřina II. jsou odhodlaní rozdělit si Polsko bez ohledu na Vídeň, císařovnu přesvědčily a Halič k Rakousku připojila.
Nakolik je Halič ještě dnes součástí Polska?
Západní část Haliče s královským Krakovem se novému Polsku vrátila po první světové válce, ale její východní část, s dominujícím městem Lvovem, kde žili všichni mí předci, byla
po druhé světové válce připojena k sovětské Ukrajině. Moji rodiče jako běženci opustili rodný Lvov a v dobytčím vagoně se přestěhovali o tisíc kilometrů na západ, zprvu do slezské Vratislavi a později až k Poznani, která byla až do roku 1918 pod pruským záborem. V Poznani jsem získal první výtvarné zkušenosti studiem restaurátorství a praxí na rekonstrukci církevních památek, ale také při práci scénického výtvarníka v divadle.
Jak jste se dostal na Vysočinu?
V roce 1974, to mně bylo jednadvacet let, jsem se čirou náhodou ocitl ve Žďáře
nad Sázavou a už jsem se domů nevrátil. Pracoval jsem jako dělník ve Žďárských strojírnách a po směně jsem jezdil do Brna do ateliéru akademického malíře Petra Skácela, bratra básníka Jana Skácela. Ve Žďáře jsem měl svoji první výstavu. V nových společenských poměrech jsem se zcela vrhl
na profesionální výtvarnou dráhu.
A jak jste se ocitl v Havlíčkově Borové?
V roce 1993 jsme zde
s manželkou Libuší koupili ruinu bývalého Svobodova krámu a přestavěli ho
na ateliér a galerii.
To je ten dům, který stojí bezprostředně proti rodnému domu Karla Havlíčka Borovského?
Ano, můj výběr nového domova a ateliéru byl souhrou náhod, ale přesto v něm vidím symboliku česko-polské vzájemnosti, protože Havlíčka umělecky, občansky a politicky nejsilněji ovlivnil polský národní bard Adam Mickiewicz. Havlíček dokonce v jedné své revoluční básni píše: „Moje barva je červená a bílá.” Měl na mysli dva polské národní kolory.
A když byl internován do Tyrol, jeho strážci zděšeně telegrafovali do Vídně, že v Brixenu provokuje dlouhým kabátem a frygickou čapkou, ustrojením bojovníků protipruského povstání v Poznani.
Na vašich výstavách v České republice bývá slyšet i polština…
V kraji, v němž jednu dobu žil a tvořil Adam Mickiewicz, a kde dokonce získal kuchařské předpisy pro všechna hodování v monumentální epopeji Pan Tadeáš, se dobře znám s paní Gražynou Nowaczyk, která zorganizovala moji výstavu v reprezentativní galerii historického města Lešno. Byla to moje první výstava v mé rodné zemi, zatímco v České republice jsem jich už měl přes padesát. Zase jakousi souhrou kosmických okolností to bylo v tomtéž Lešně, do něhož
po Bílé Hoře emigroval Jan Ámos Komenský s početně
a intelektuálně silnou skupinou českých bratří.
Odkud má vámi zmíněná žena příjmení Nowaczyk?
Paní Gražyna se provdala za Krysztofa Nowaczyka. Jeho příjmení nedává žádné pochyby o tom, že jde o potomka českého bratra Nováčka z Komenského družiny. Krysztofův dědeček se
o tři století později od vyhnání svého rodu z pobělohorské Moravy do země vrátil. Hitlerovci ho totálně nasadili
do kamenolomu v Bohumíně u Ostravy a tam zahynul.
Mají tyto vazby nějaké pokračování v česko-polském kulturním kontextu dnešní Vysočiny?
Česko-polskou vzájemnost na Vysočině začal budovat Karel Havlíček inspirací
u Mickiewicze a dnes v ní pokračuje škola ve Žďáře nad Sázavou pod ředitelem Jaroslavem Ptáčkem – partnerstvím s gymnáziem v městě Krzywiń, naše borovská škola s ředitelem Otto Hájkem
si našla partnera v obci Jerka, škrdlovická škola, kde řediteluje Eva Hořínková, spolupracuje se školou ve vsi Biežyń a škrdlovičtí hasiči
s kolegy z nejvýše položené polské obce Zub. Ke všem těmto vazbám jsem přispěl.
V jakém bodě své tvorby se nyní nacházíte?
Posunul jsem se ještě dál do roviny abstrakce, tedy výtvarných znaků. Rozhodně to není proto, že abstrakce se dnes prodává lépe než realita. Někomu se to líbí víc, někomu méně. Chtěl bych však připomenout výrok, který pronesl Ladislav Šerý: „Žádný znak není nevinný, tím méně obraz.” Letos uspořádám u nás v Borové výstavu obrazů ze své podzimní cesty na ostrov Malta, příští rok
se chci prezentovat v havlíčkobrodské galerii a spolu
s přibyslavským kamenosochařem Petrem Mášou
ve Žďáře nad Sázavou.
Čím jste jako polský malíř obohatil českou kulturu?
Jsem polským malířem pouze původem, na Vysočině tvořím osmatřicet let, a už jsem srostl s českou kulturou, přemýšlím už v češtině, nikoli ve své mateřštině. Moje rodové geny z Haliče
a z polského Slezska však ani dlouhým odloučením
od vlasti nelze vymazat. Česká výtvarná kultura se opírá o tradice lidové, kdežto kultura mé vlasti rostla z jádra šlechtického. Česká kultura má podle mě plebejské kořeny, husitské ženy znaly bibli lépe než papež, nositelem polské vzdělanosti byla dlouho výlučně šlechta.
Co je poselstvím vašeho díla?
Obsahovým těžištěm mého malování jsou lidské příběhy. Hledám obecná poselství humanity v lidských rituálech, emocích a vášních a jejich výtvarným vyjádřením vždy stojím na straně člověka osudem odstrčeného na vedlejší kolej, nebo dokonce kolej slepou. Nevlastním kravatu, nechodím do salonů. Stejně jako Hrabal v literatuře, tak
i já na svých obrazech hledám perličku na lidském dně.
Můžeme dojít k závěru, že právě ten váš osud je mimořádný?
Každý osud je jedinečný, dva stejné nenajdete. Zvláštnost mého osudu je v tom,
že jsem nenávratně překročil práh domova a opustil svoji zemi, to u žádného umělce není snadné. Ve Švejkovi, mimochodem napsaném
na Vysočině, se dá vyčíst,
že člověk může životem projít bez frčky, tedy bez hodností
a metálů, nemusí potkat milenku, tedy lásku, ale musí být odněkud.
Filip T.A.K.
Malíř a grafik, vlastním jménem Tadeusz Andrzej Krawczyszyn, se narodil 12. října 1953 v metropoli polského Slezska – Vratislavi. Od června 1974 žije na Vysočině, nejprve ve Žďáře nad Sázavou, nyní v Havlíčkově Borové. Jeho obrazy a grafiky jsou zastoupeny v řadě českých galerií a v soukromých sbírkách v Evropě, Americe a Austrálii.
Ivo Havlík
