Za čtrnáctidenním dobrodružstvím sem každoročně jezdí děti už skoro čtyřicet let a letos se jejich prázdninový pobyt v táboře nese v indiánském duchu.

„Každý rok se snažíme udělat tábor na jiné téma. V minulých letech jsme tu měli třeba období lovců mamutů, cestu časem, loni byl tábor zase na takový mafiánský způsob a letos jsme vybrali americké indiány," popisuje programovou tradici vedoucí tábora Kateřina Součková.

Na šestatřicet dětí dohlíží třináct dospělých, z toho šest vedoucích. Nechybí tu samozřejmě ani zdravotník, hospodář, nebo technický pracovník. Kuchyň mají na starosti dvě kuchařky, ale s vařením a ostatní kuchyň-skou prací jim pomáhají i děti.

„Každý den má službu jedno družstvo, těch je celkem šest. Pomáhají škrábat brambory, myjí nádobí a rozdělávají a udržují oheň. Práce děti baví, nemusíme je ani nutit," říká Součková.

Kousek za hlavním vstupem do tábora je marodka s lůžkem, se vším potřebným vybavením a léky. „Ve stanech bývá vlhko, takže všechny léky, které si děti přivezou, skladujeme tady v suchu a ve stínu. V případě potřeby je dětem dáváme sami," popisuje Součková.
Součástí hlavního areálu stanového tábora, který je ukrytý v lese a protíná ho potok, jsou i četné nástěnky s bodovým hodnocením jednotlivých družstev, do nichž jsou děti rozděleny. Bodováni jsou jak jednotlivci, tak samotná družstva. „Při hodnocení řady soutěží přihlížíme k věku dětí, aby vše bylo spravedlivé. Nejmladší holčičce je tu teprve pět let, nejstaršímu chlapci je zase patnáct. To by byl velký nepoměr. I družstva sestavujeme tak, aby byly síly vyrovnané," podotýká Součková.

Kromě zábavy se instruktoři v táboře snaží vést děti i k povinnostem. Nemají tu elektřinu ani teplou vodu, vše si musí obstarat samy. Před koupáním tak musí například nejprve naštípat dříví a zatopit si.

DOMŮ VOLAJÍ JEN V PŘÍPADĚ NUTNOSTI

K větší samostatnosti pomáhá i to, že děti volají rodičům jen v případě nutnosti. Nemají tu ani wi-fi signál, s trochou nadsázky jsou tak podle slov hlavní vedoucí zcela odříznuté od civilizace.

Pro děti má vedení tábora připraveno spoustu táborových her. Ty jsou vždy zahájeny četbou dobového indiánského příběhu, nebo i hranou scénkou.

„Děti se během her naučí ctít i různé indiánské tradice. Máme zde například posvátné ohniště, do kterého se nesmí nic házet, a u kterého se nesmí mluvit sprostě. Stejně tak při vztyčování vlajky nesmí mít děti na hlavě čepici," vysvětluje některá pravidla Součková.

V nejbližší době se táborníci vydají na dvoudenní výpravu do Krucemburku, kde ve stanech také přespí. Starší zvládnou celý výšlap po svých, mladší se kousek svezou autobusem. Nachystána je i jedna noční hra, při které ale nedojde k žádnému strašení. Každou noc také probíhají noční hlídky, děti se i tak učí více vnímat přírodu.

Dny tu neodpočítávají klasicky, ale po vzoru Mayů. „Dnes máme tedy desátý den do konce kalendáře. Poslední den přijde pohroma, kdy vše zanikne, a my se zase vrátíme z indiánského světa do běžného života," dodává s nadsázkou hlavní vedoucí.

Osmiletá Darja Porubská je už v pionýrském táboře u Železných Horek podruhé. „Líbí se mi tady hodně. Je 
to tu moc hezké a baví mě nejvíc hry. Ale nebaví mě umývání nádobí. To ráda nemám," říká upřímně.

Patnáctiletá Kateřina Krejčí se řadí již mezi velmi zkušené tábornice. „Jezdím sem už docela dlouho. Jsem tady již po sedmé a stále se sem ráda vracím. Pořád je tu co objevovat. Nejvíc mě baví hry. Ty jsou super. Také je tu dobré jídlo. A moc se mi líbí tradice, které tábor připomíná a které nás učí dodržovat a ctít," míní Kateřina.

Také čtrnáctiletý Vojtěch Vašíček není v táboře poprvé. Letos si může udělatjiž svůj pátý zářez. „Baví mě všechno. Nejvíc asi hry, při kterých běháme v lese, a naopak logické hry, u kterých se musí moc přemýšlet, mě moc nebaví," říká Vojta.

POSTARAT SE SÁM O SEBE

Tábor ale pro děti znamená kromě poznání nových kamarádů i zážitky, s nimiž se v průběhu roku zase až tak často nesetkávají.

„Učíme se tu hlavně pracovat, jak v týmu, tak i samostatně. Jde o to, abychom se naučili, jaké to je postarat se sám o sebe. To všechno využiji i doma. Také se učíme vnímat přírodu," vyjmenovala Kateřina a Vojta se přidává: „Učíme se tu například rozdělat a udržovat oheň, nanosit, naštípat dřevo a podobně."

A jak se dětem spí ve stanech? Darja i Vojta jsou spokojeni a nocleh ve stanu jim zcela vyhovuje. „Mně to také vůbec nevadí. Je to v pohodě. Zima nám není. Navíc tam máme normální postele, takže žádné nepohodlí," usmívá se Kateřina. Ta se chce do Železných Horek vypravit i v příštím roce. „Ráda bych, ale už je mi patnáct, takže pokud bude ta možnost, vyrazím sem jako vedoucí."

Andrea Provazníková, Lukáš Zadek