Zámečník z Perknova, místní části Havlíčkova Brodu, František Doležal, se v únoru připojil k týmu českých dobrovolníků, který pomáhal zajistit vodu pro školu v Ugandě. Setkal se tu s lidmi, kteří žijí v chudobě, politika je nezajímá, ale jsou spokojení. I Evropané by se podle něj od nich mohli něčemu naučit. Především skromnosti.

Co vás přivedlo právě do Afriky?
Můj známý René Skoumal, šéf soukromé urologické kliniky, finančně podporuje projekt zaměřený na pomoc dětem v Ugandě. Konkrétně jde o školu v Mityaně, kde je asi stovka dětí. U nás na tomto projektu spolupracuje Českobratrská církev a každoročně do Ugandy posílá dobrovolníky na různé práce. Můj známý mě na jednu 
z těchto prací doporučil. Zaměřuji se totiž na stavební zámečničinu a právě tato odbornost se jim hodila při plánované stavbě vodojemu.

Jak to tam na vás po příjezdu zapůsobilo?
Nebylo to jednoduché. Viděl jsem, jak tady lidé spí jenom na rohožích, postele nemají. Bydlí v takových hliněných domcích třikrát čtyři metry a žije jich tu třeba čtyři, pět. Jedí pouze ananasy, cukrovou třtinu nebo kořenovou zeleninu, podobnou bramborám. Na tom jsou živi. Maso je výjimka.

Jak jste se s tím vyrovnával?
Byl to šok. Děti tam mají jenom to, co mají na sobě. Žádné hračky, nic. Ale přesto, že tam je těch sirotků hodně a nikdo je nehlídá, tak se k sobě chovají velice hezky. Samozřejmě, občas do sebe strkali, ale to bylo maximum. Když si hráli, tak ti starší měli trochu přednost, ale pořád to byl kolektiv. Neexistovalo tu žádné násilí, jako je tady vidět asi před každou školou.

Myslíte, že když se lidé mají moc dobře, tak se už dobře nedokážou chovat?
Něco na tom asi bude. Bylo tam několik opravdu nadaných žáků, o kterých se diskutovalo, že by bylo hezké, kdyby se mohli podívat do Evropy. Tak nás napadlo, že by se mohly udělat výměnné pobyty a žáci od nás by se třeba na měsíc podívali tam. Aby viděli, jak to chodí jinde. Jak tady děti musí chodit přes půl kilometru pro vodu. S desetilitrovými kanystry! Proto jsme tam také dělali ten vodojem. Když jsme přijeli, zjistili jsme, že pro nás nanosily vodu, abychom se mohli umýt. To bylo kruté. Nejdřív řekli: šetřete vodou 
a potom, že nám děti vodu nanosily. To jsou opravdu zážitky.

Jsou od nás Afričané hodně odlišní?
Ano. Jsou tak strašně pokorní! Děti se učitelkám klaní nebo před nimi pokleknou. Je tu obrovský rozdíl mezi podřízenými a nadřízenými.  Zvláštní pro mě také bylo to, jak se tady starají jeden  o druhého. To u nás není vidět.

Co vás na jejich životě nejvíce překvapilo?
Hlavně to, že jeden druhého nenechá na holičkách. Každý den po vyučování jsme chodili večer do nějaké rodiny, a tam nám vypravovali, jak to u nich chodí. Třeba jedna vdova se už nemohla dál starat o staršího syna. Tak si ho vzal bratranec.  Nebo nám vyprávěli, jak to chodí mezi sousedy. Když tam má někdo pole a část je jeho a část souseda, tak se 
o něj podělí. Není tam žádný plot. Ovocné stromy jsou obsypané avokádem a papájou 
a také nejsou za plotem. U nás by to děcka otrhala, ale tam ne. Nikdy jsme se tady nemuseli bát žádného násilí. Také vůbec nepijí alkohol 
a nekouří. V Mityaně byl hotel pro „bělochy", kam jsme chodili na lahvové pivo. Jinak alkohol nikde nebyl.  Chtěl jsem pro známé koupit nějaké místní cigarety, ale 
v Ugandě se žádné nevyrábí.

Jak vypadá taková africká rodina a setkání s ní?
V každém domě je běžně čtyři až šest dětí. Když jsme přišli na návštěvu, bavili jsme se s dospělými a děti na nás zvědavě pokukovaly. Přišly se na nás podívat i od sousedů. Hrozně je fascinovalo třeba to, že mám chlupy na nohou. Oni je nemají, tak se nad tím podivovaly a tahaly mě za ně. Byla to pro ně taková zvláštnost. Stejně jako naše práce. Třeba taková bruska na železo, od které odlétávaly jiskry, to pro ně bylo hotové kino.

Jak tam žijí?
Nemají elektřinu, žádné knížky, nic. Až na výjimky všude chodí pěšky. Když jsme vyjeli na dvoudenní výlet, pozorovali jsme obdělanou krajinu. Větší mechanizaci než motyku jsme tady ale neviděli. Všechno dělají ručně. U školy je farma, kde se děti starají o prasata, kozy a krávy. Zajímavé je, že dvě krávy jsou z Evropy. Angličanům se zdálo, že původní krávy málo dojí, tak uspořádali sbírku 
a poslali jim své krávy. Jenže ty tady po pár dnech začaly dojit stejně. Je to těmi podmínkami, ne zvířaty.

Také si stěžují na svoji vládu?
Oni na svoji vládu moc nedají. Uganda se skládá asi 
ze 16 kmenů, které jsou i jazykově odlišné. Proto to tu stmeluje angličtina. Vyprávěli nám, že když tudy projížděl král všech jejich kmenů, tak se tři dny nedělalo, stavěly se slavobrány 
a všichni slavili. Ale potom, když tudy projížděl prezident, tak si toho ani nikdo nevšiml. Státní správa je moc nezajímá. Udržují si hlavně  svoje staré tradice. Když jsme projížděli podél hranic se Rwandou, tak jsme viděli uprchlické tábory. Oni jim pomáhají, protože to je spřátelený kmen. Hranice se tady také moc neberou.

Slyšel jste někdy, že by jim vadil způsob, jakým žijí?
Ne. To vůbec. Děti tady sice chodí bosy a v potrhaných tričkách a jídla nemají moc, ale hlady netrpí. Nemají elektřinu, ale nechybí jim. Je zajímavé, jak se v noci v té tmě přirozeně pohybují.  Já jsem se večer chodil dívat na hvězdy, protože v takové krajině, která není prakticky znečištěná elektrickým osvětlením, to byla prostě nádhera. Jak jsem si tam tak rozjímal, tak jsem je slyšel, jak uvnitř chodí, a baví se. To, že nic nevidí, jim vůbec nevadilo.  Na nic si také nikdy nestěžovali. Jediné přání, které jsem  tam slyšel, bylo od dětí, které by chtěly mít možnost dál studovat.

Co bychom se od lidí v Ugandě mohli naučit?
Určitě hlavně té jejich skromnosti. Protože do hrobu si stejně nikdo nic nevezme. Stačí normálně žít. Nemusíme pořád chtít víc a víc. A to nejen v životě, ale i v jídle. Mnoho lidí si těmi kvanty potravin ubližuje. Oni žijí zkrátka zdravěji. Je to přirozenější způsob života. Někdo si myslí, že jsou to nevzdělanci a že jsou zaostalí, ale 
v některých směrech mají větší rozum než my. Neviděl jsem tam jediné dítě, které by bylo krátkozraké nebo mělo nějaké zranění. U nás má každé třetí dítě ekzém nebo alergii. Tady z těch sto dětí nebylo ani jedno nemocné.

Kdybyste měl tamní obyvatele popsat jedním slovem, jaké by bylo?
Bezprostřední. Třeba, když jsme přijeli, tak nás hned přivítali objetím. Také se nestarají o to, co bude. Žijí dneškem.

Jak probíhala vaše práce?
Mým úkolem bylo svařit určitou konstrukci. Potom jsem dostal čtyři lidi k ruce 
a oplocovali jsme místo, odkud jsme čerpali vodu. Moji pomocníci anglicky prakticky neuměli a já jen pár slov. Ale  domluvili jsme se. Za zády jsem často slyšel: muzunga, muzunga, to znamená „bílej". Občas se také ušklebovali, protože jim bylo divné, proč to vlastně děláme. Kroutili nad tím  hlavou, ale to jsem se jim ani moc nemohl divit. Já jsem tam často kroutil hlavou taky. Na kopání půlkilometrové strouhy jsme dostali jedenáct ugandských vězňů. Hlídal je jeden muž se samopalem a jeden 
s klackem. Pracovali, jak měli a žádné problémy s nimi nebyly. Výsledkem naší práce je to, že už tu děti pro vodu nemusí nikam chodit. Baterie, poháněná solárními články, pohání čerpadlo 
a čerpá vodu z půl kilometru vzdálené studny až do školy.

Jaká tam je krajina?
Už Churchill, který tady byl za druhé světové války, to tady nazval africkým Švýcarskem. Největší kopce tu mají přes pět tisíc metrů. Je tady také třetí nejvyšší hora v Africe. Krajina je ale úrodná. Daří se tu mangu, avokádům, papáje a samozřejmě banánům. Jedí hlavně takové velké zelené, škrobnaté, kterým říkají matoke. Ty si vaří a je to jejich nejčastější jídlo.

Uměl byste si představit, že byste se tam vrátil?
Určitě ano, ale žít tam, to asi ne.

František Doležal
Zámečník z Perknova se zabývá stavebními zámečnickými pracemi. Díky této své profesi byl doporučen jako jeden z českých řemeslníků, kteří v Uganděpostavili vodojem a přivedli vodu do školy Butega. Sto sirotků, kteří sem chodí, teď už nemusí vláčet desetilitrové kanystry přes půl kilometru.