Někteří z nich berou volby jako povinnost a slavnostní akt. Zdraví a fyzická kondice jim však nedovolí, aby šli volit do svých spádových okrsků, a tak volební komise přichází za voliči s přenosnou urnou.

Podobný scénář se odehrál i v havlíčkobrodském Domově pro seniory v Reynkově ulici, v tamní jídelně, do které jsem se vypravil udělat reportáž. Odchytil jsem si tam jednoho klienta a povídal si s ním v krátkém rozhovoru.

„Uhni, vole, jdu volit," ozval se jiný senior na vozíku, který se z ničeho nic objevil za našimi zády. V tu chvíli jsme se nezmohli na slovo a pouze jsme oba o kousek poodstoupili, ač měl projíždějící pán dostatek místa vedle nás.

S odstupem času mi došlo, že jsem v drtivé většině případů v podobných zařízeních zažil pouze dvě kategorie lidí. Buď šlo o podrážděné seniory, kteří jsou naštvaní na celý svět, což byl zřejmě i případ našeho pána na vozíku u voleb, anebo důchodci, kteří mají takzvanou lítostivou povahu. Ti se vyznačují zcela opačným chováním, tedy často pláčou, jsou v depresích a vzpomínají na staré dobré časy.

Když si tak i po necelém týdnu vzpomenu na našeho „sprosťáka", nemůžu se zbavit úsměvu na rtu. Ten pán měl určitou jiskru a životní elán, který mi je mnohem sympatičtější než plačtivý a úzkostný senior.

filip.broz@denik.cz