I řadě mineralogů bude podle Malého jeho název patrně neznámý. „Nerost je pojmenován po německém profesoru Schwertmannovi – schwertmannit. Ale cesta nerostu ke jménu nebyla tak jednoduchá. Již v první polovině 19. století si řada badatelů všimla, že ve starých dolech vznikáí rezavě hnědá hmota, která obsahuje železo a síranové ionty,“ vysvětlil Malý. A dodal, že v roce 1853 se nerostu podrobně věnoval E. F. Glocker na lokalitách v Jeseníkách a po něm byl také nerost později pojmenován jako glockerit.

Od počátku 20. století však někteří mineralogové existenci glockeritu zpochybňovali a hmotu považovali za limonit neboli hnědel. „Až na konci dvacítého století s využitím nejmodernějších metod zkoumání se zjistilo, že jde o samostatný nerost a ten byl definitivně pojmenován jako schwertmannit,“ zdůraznil Malý. Jak upřesnil, schwertmannit vzniká za vhodných podmínek všude tam, kde zvětrávají sulfidy železa (pyrit, pyrhotin a další). Typickým prostředím jeho vzniku jsou proto staré doly a haldy.

„Má rezavě hnědou nebo hnědočernou barvu, je měkký, často i zemitý a po vyschnutí se i původně soudržné kusy rozpadají,“ popsal Malý vzhled nerostu, který svojé nenápadností uniká pozornosti amatérských sběratelů i profesionálních geologů.

V nepřístupné Pekelské štole u Stříbrných Hor se schwertmannit a další druhotné nerosty železa, vyskytují podle Malého velmi hojně. Pozoruhodné jsou formy jeho výskytu. „Zřejmě nejefektnější jsou tenká brčka. Jsou dutá, mají průměr kolem půl centimetru ale délku i přes jeden metr. Kdo chce schwertmannit vidět na vlastní oči, musí do občas zpřístupňované přibyslavké štoly Pod farou. Tam vznikl schwertmannit také a díky své výrazně rezavé barvě je i v tajuplném prostředí tmavých chodeb nepřehlédnutelný,“ upřesnil Malý.