Název knihy trochu svádí k domněnkám, že se jedná o cestopis. Ve skutečnosti ale obsahuje deset povídek. „Je o lidech na cestách. Ovšem ne na cestách do různých koutů světa, jak by se podle názvu mohlo třeba zdát,“ vysvětluje Petr Bobek. Podstata všech příběhů je stejná, a to nedat do pohybu pouze nohy, ale především duši.

„Všechny moje povídky se naopak odehrávají v naší republice a většinou se jedná o cesty zdánlivě obyčejné nebo krátké. Například je tam povídka o spisovateli, který cestuje na autorské čtení své knihy, o šachistovi, který sedmnáct let neví, co má dělat v práci, nebo o psychiatrovi, který vezme pacienta na takový výlet, a podobně,“ poodhaluje autor obsah své první knihy.

Stopem na konec světa je vlastně metafora. „Nešlo mi o to psát o poutích na skutečný konec světa, ale na ten pomyslný, metaforický, který ukáže, že na délce cesty opravdu nezáleží, ale na tom, jak ji sami vnímáme,“ vysvětluje Bobek. V povídkách se v náznacích objevují i některá místa z Vysočiny. „A název našeho města se v jednom textu objeví jako název jedné zastávky,“ prozrazuje spisovatel, který letos oslaví třicátiny.

Samotné psaní knihy trvalo zhruba tři čtvrtě roku. „K tomu ale musím připočítat i přepisování, protože jsem ji nejprve napsal ručně do notesu. Poté jsem ještě musel odstranit přebytečné pasáže, následně text procházel redakcí a dělaly se obrázky. Ty mimochodem vytvořila skvělá a talentovaná ilustrátorka Sofie Helfert,“ vyzdvihuje Bobek.

K psaní se dostal v podstatě náhodou. „Jsou některé činnosti, které ke člověku přijdou tak nějak samy. A přesně tak to bylo i s mým psaním. Zhruba do sedmnácti let jsem o literaturu moc zájem neměl, pak se ale něco zlomilo, začal jsem více číst a poprvé zatoužil napsat knihu také. A přes různé literární pokusy se mi to po deseti letech povedlo,“ říká s úsměvem rodák z Jihlavy.

A co ho při psaní inspiruje? „Jednak mohu zaslechnout útržek rozhovoru nebo nějakého vyprávění, a z toho mi něco utkví v hlavě. Buď to z ní zmizí, nebo to začne klíčit a je z toho příběh. Nebo když je potřeba, sáhnu pro příběh do své fantazie a představivosti. Ovšem ve vlastním životě, jak se mě mnozí ptají, moc nečerpám,“ svěřuje se autor, mezi jehož vzory patří například Terry Pratchett, Bohumil Hrabal, Ota Pavel nebo John Ronald Reuel Tolkien.

Ke knihám má havlíčkobrodský spisovatel blízko. Pracuje totiž v Krajské knihovně Vysočiny. „Rukama mi projde spousta knih, vidím tedy, co se vydává a co čtenáři chtějí. Navíc, přijít domů třeba ze stavby a úplně přepnout a začít odpoledne psát, to by asi jednoduché nebylo. Takhle vlastně pořád pracuji s literaturou – ráno v knihovně a odpoledne ji doma píši, abychom měli co půjčovat,“ směje se.

Do budoucna by rád napsal i rozsáhlejší dílo. „Mám rozdělaný napůl fantasy příběh o cestě po vymyšlené planetě a o vracení času. Jde však teprve o první nástřel a kdo ví, zda z toho nakonec něco bude,“ krčí rameny Bobek, který má v knihách rád především humor a cestování.