Věž má otevřeno od středy do neděle od deváté hodiny ranní do čtvrté odpolední (s polední přestávkou). Pro předem ohlášené početnější skupiny jsou prohlídky možné i mimo uvedené dny a časy.

Historik František Půža v Kronice přibyslavské uvádí, že nákladná gotická hranolovitá věž se začala stavět v roce 1497, když její předchůdkyni poničili husité. Na vrcholu původně nebyl kříž, ale hvězda, což potvrzuje, že na rozdíl od současnosti nepatřila církvi, ale byla součástí strážného a obranného systému města. Do majetku církve se dostala písařovým omylem při přepisu starých pozemkových knih.

Narovnaná báň

Vnitřek věže opakovaně vyhořel, poprvé v roce 1604 po úderu blesku, podruhé v roce 1767, tehdy popelem lehla nejen dřevěná střecha, ale žár roztavil i zvony. Peníze na rekonstrukci se našly teprve v roce 1803.

Oprava si však vyžádala snížení věže o tři sáhy, tedy asi o pět metrů a šedesát centimetrů, a vybourání bytu hlásného. Od roku 1879 je věž vybavena bleskosvodem, do jehož špice již několikrát blesk udeřil.

Od roku 1994 má věž dva nové zvony, Maria váží 395 kilogramů a Jan 293 kilogramů. Znějí tóny B1 a Cis2.

Před čtyřmi roky prošla přibyslavská věž generální opravou. Při ní byla narovnána i báň, která se od svislé osy vychýlila o čtyřicet centimetrů.

Podle některých se tak stalo vinou prohnilého trámoví, podle jiných zapracoval takzvaný geotropismus střech, tedy fyzikální skutečnost, že trámy na jižní straně vysychají intenzivněji než na severní.

Při nedávné opravě byla věž řádně přeměřena. Je vysoká padesát metrů a třicet centimetrů, počítaje v to i špičku kříže na báni. Poznamenejme, že v roce 1497 byla věž o téměř dvacet metrů nižší (tehdy přesně „jen" 30,96 metru).

Webové stránky Kulturního zařízení města Přibyslavi uvádějí, že schodiště uvnitř věže je postaveno tak, aby obránce mohl shora šermovat pravou rukou a byl tedy proti útočníkovi dobývajícímu věž zdola ve výhodě.

Dějepisci Přibyslavi vysvětlují i poslání kamenného výstupku u vchodu do věže.

Za trest stáli u věže

Je to pozůstatek bývalého pranýře, tedy místa hanby provinilců za erotické poklesky, ale také za provozování hampejzů a šizení zákazníků. Trest „stát u kostela" ovšem nebyl vždy určen padlým dívkám. Častěji nahrazoval vězení kejklířů, šizuňků, žebráků, tovaryšů a měšťanů tam, kde obec nehodlala utrácet za nelevný provoz vlastní šatlavy.

Ivo Havlík