Jak a s kým strávíte Štědrý den?
Možná přijede maminka. Záleží, jak na tom bude zdravotně, protože má určité zdravotní problémy a už není tak mobilní. Vánoce se mnou trávila už víckrát, a to nejen tady ve Vilémově, ale i na jiných farnostech.
Takže přijíždí ona za vámi, ne vy za ní?
To by se časově nedalo zvládnout, protože to mám domů přes dvě stě padesát kilometrů. Byla by to opravdu jen otočka na jeden den. Takže ji nejspíš přiveze brácha a já ji po svátcích odvezu zpátky.
Širší rodina také přijede?
Většinou u mě bývá opravdu jen maminka. Jedny Vánoce s námi strávila i teta, její sestra, se strejdou. To bylo ještě za působení v Krucemburku, kde jsem pobýval před Vilémovem. Jinak jsme ale s mamkou sami. Tatínek nám zemřel v sedmaosmdesátém roce, takže mamka je doma sama. Brácha je ženatý, má svou rodinu, a je proto přirozené, že jezdí za mnou.
Dodržujete nějaké vánoční zvyky?
Ano a jako u většiny lidí se týkají jídla. Rozkrajujeme jablíčko a máme jednu kulinářskou zvláštnost, jíž říkáme pupáčky. Je to jednoduše nakrájený starší rohlík, který se zalije mlékem, posype mákem a trošku cukrem. Než pak začneme jíst štědrovečerní večeři, tak se pomodlíme a podáváme oplatky, které jsou pečené nasladko a je na nich udělaný křížek s medem. Na to se vždy těším. Ačkoliv se poté na Slovensku jí kapustnica (polévka ze zelí - pozn. red.), my vaříme houbovou polévku. Jinak je to ale klasika, tedy bramborový salát a kapr.
Také lijete olovo, hážete pantoflem a podobně?
To ne. Musím se přiznat, že lití olova jsem viděl jen v Pelíškách. (smích) Toto jsme nikdy nepraktikovali. Štědrý den u nás vždy směřoval hlavně k jídlu. Pod talíř se dala šupinka, k večeři jsme měli rybu, a tím myslím skutečně rybu, ne filé, a salátek.
Jak už částečně zaznělo, pocházíte ze Slovenska. Liší se nějak naše zvyky od těch slovenských?
Jediné, co mě překvapilo a co se u nás nedělá, je chození na návštěvy během Štědrého dne. Na Slovensku už je každý doma. Když za mnou mamka přijela do Krucemburku, byla strašně překvapená, že mi chodili lidé přát. Nedokázala to pochopit a byla z toho trošku rozhozená, protože už se soustředila na vaření a pořád někdo přicházel. (smích) Jinak jsem si ale nějakých odlišností nevšiml.
Co se vám vybaví, když se řeknou Vánoce?
Co se týče kněžského života, tak je to takové náročnější období. Většinu času trávím na bohoslužbách. Zvláště v Krucemburku to bývalo náročné, protože jsem tam měl na starost tři farnosti a jelikož je tam náboženský život poměrně čilý, snažil jsem se každého navštívit, aby nebyl nějak ochuzen. Do toho všeho jsme ještě organizovali vánoční koncert a Rybovu Českou mši vánoční.
A z pohledu běžného člověka?
Díky Vánocům se nostalgicky vracím do dětství, kdy jsme se těšili na stromeček, dárečky a jeden na druhého. Asi jako každý jsem je měl rád, protože jsem mohl prožít něco mimořádnějšího. Dnes je beru spíše z pohledu praktického. Musím připravit kostelík, nachystat betlém, uklidit, nazdobit stromečky… Mám tuto přípravu rád a nechci nic nechat náhodě. Není to o perfekcionalismu, ale o touze, aby z toho měli ostatní radost.
Nezidealizovali jsme si je trošku?
Souhlasím, protože původní Vánoce znamenaly příchod Ježíše. Narodil se milujícímu páru, i když v ne úplně ideálním prostředí. Přeci jen ale i ta voňavá sláma mu pomohla k tomu, že se z něj stal rovný chlap. Je důležité si uvědomit, že pro něj to nebyla idylka, kterou my dnes prožíváme v haldách pomačkaného papíru. Realita Vánoc je však i to, že se na Štědrý den modlíme, vzpomínáme na lidi, které jsme celý rok neviděli, a vzpomeneme si i na ty, s kterými se na Zemi už nesetkáme.
Vzpomínal jste i na dětství. Věřil jste jako malý na Ježíška?
Ano a docela dlouho. Bylo trochu zvláštní a magické se ráno probudit a najednou uvidět nazdobený stromeček. Nepamatuji si přesně, kdy se to zlomilo a já si uvědomil, že dárky pod něj dávají mamka s taťkou, ale možná do nějakých deseti let jsem skutečně věřil na Ježíška.
Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka na Vánoce?
Každé Vánoce byly hezké a na každé jsem se vždy těšil. Je to opravdu něco mimořádného. Není to ale o tom, že budeme jen ten týden sekat latinu a po zbytek roku zůstaneme sígři. Soustředíme se na Vánoce jako na něco krásného, k čemu čemu směřujeme, ale pak se strašně rychle vrátíme do zajetých kolejí. Myslím si, že se tím i sami ochuzujeme, a společnost nám v tom také zrovna nepomáhá.
Jak?
Už po letních prázdninách se začínají prodávat dušičkové dekorace a když to skončí, tak už vidíme figurky Mikuláše. V polovině listopadu jsem byl v jednom hypermarketu a už tam zněly vánoční koledy. Dřív byl stromeček den před Štědrým dnem, dnes je rozsvěcíme hned na začátku adventu. Přitom i advent by měl mít trošku jiné zaměření. My ho slíváme s Vánocemi. Děti jsou pak ochuzeny a nemůžou se těšit na něco speciálního, protože to vidí celý měsíc. Najednou je Štědrý den a nevidím ty rozzářené oči, protože už to není až tak mimořádné.
To znamená, že se ochuzujeme o kouzlo Vánoc?
Přesně tak. Vždy to přirovnávám k lidskému vývoji. Dítě musí projít všemi vývojovými fázemi a postupně poznávat svět. Kdyby nějakou fázi přeskočilo, bylo by o něco ochuzeno. A přesně tak je to i s Vánocemi. Když najednou uděláme sedmimílový krok, tak nám jednoduše nějaký dílek puzzle schází.
Takže Vánoce podle vás byly dříve lepší?
Otázka je jestli lepší… Byly takové, jaké by asi měly být. Soustředili jsme se na Štědrý den a od něj se všechno odvíjelo. Dnes nevím, na co se vlastně připravujeme, když nám už od začátku prosince strom i dům září všemi barvami. Je zajímavé vnímat, že si lidé dají tu práci, vyzdobí si domy, ale je to takové vnějškové. Chybí nám podstata a smysl Vánoc.
Co to podle vás je?
To je právě to uvědomění si lásky. Vánoce jsou vlastně ukradeným svátkem, protože církev poté, co dostala svobodu, hledala protipól k pohanskému slunovratu. Vždy se směji, když se mě lidé ptají, proč není půlnoční v půlnoci. Například tady ve Vilémově ji máme v jednadvacet hodin.
A proč není?
Protože si myslím, že Ježíšek se o půlnoci rozhodně nenarodil. Je to sice tradice, kterou jsme si nějakým způsobem přivlastnili, ale opět se vracím k tomu, že se Vánoce začaly slavit až od čtvrtého století. Jejich smysl a podstata je, že se Bůh stal člověkem. To je to kouzlo Vánoc, které si opět trošku idealizujeme. Přijdeme se sice podívat do betléma, hodíme do pokladničky pětikorunu, ale vrátíme se domů stejní.
Souhlasím.
Musím připomenout báseň mého kamaráda, textaře a básníka Jožka Husovského, ve které píše, že každý rok stavíme nefunkční betlém. Sice se k němu každý rok vrátíme, ale už nás nezajímá, že má Ježíšek ulomenou ruku a Josef sedřené vousy a neděláme nic proto, abychom je opravili. V tom textu je věta „Poďme urobiť Vianoce každý deň.“ To znamená nemít je jen jednou v roce, ale především v našich srdcích.
A zajímat se více o druhé…
Vánoce by nás mohly, ne měly, polidštit. Není to o tom, že člověk musí přijmout Krista, je to nabídka, jako všechno ve světě. Záleží jen na nás, jestli to akceptujeme. Ježíš není ten, který by nám násilím vstupoval do života. To je to, co člověka utváří. Neměli bychom si své chyby uvědomovat jen jednou za rok, ale neustále se snažit být lepší. Celý rok můžu podat ruku na usmíření jako první a podobně.
Jak jste mluvil o betlému, nesouvisí to i s tím, že se je většina Čechů nevěřící?
Ona není většina nevěřících, mnozí jen nejsou pokřtění. Ale k vaší otázce, souvisí to podle mě i s poznáním. Nikdy jsme neměli tolik možností. Dnes už nemusíme chodit do knihoven, stačí sednout za počítač a vyhledáme si, co potřebujeme. Člověku pak dělá problém o věcech přemýšlet. Je mnohem jednodušší si všechno zidealizovat, jen se přijít na ten betlém podívat, otočit se a vrátit se zpátky.
Co pro křesťany vlastně znamená advent?
Je to čas čtyř neděl před připomínkou narození Krista a znamená očekávání. Vždy však upozorňuji, že neslavíme narozeniny Krista, ale připomínáme si jeho narození. Je to i čas přípravy. Tak jako se třeba sportovec před důležitým výkonem vyhýbá určitým druhům jídla a snaží se denně trénovat nebo se student průběžně učí na státnice, tak stejné je to i s adventem. Směřujeme k něčemu mimořádnému, co nezažíváme běžně. Není to jen o předsevzetích, ale i o vědomí, že chci udělat něco pro druhého. Zároveň bychom ale měli myslet i sami na sebe, najít si pro sebe více času, abychom se mohli ztišit a být v blízkosti Boha.
Mají podle vás díky tomu křesťanské Vánoce větší kouzlo než ty pohanské? Přeci jen pro nevěřící jsou Vánoce především o dávání dárků…
Musíme si ale uvědomit, že i v tom daru je něco podstatného. Vždy je to o tom, jakým způsobem ho darujeme. V Čechách jsem se naučil nerozlišovat. Nedělám nějakou hranici mezi věřícími a nevěřícími. Pro mě je podstatné, jak se ten člověk chová, jak dokáže komunikovat s druhými a že má nějaký názor, za kterým si stojí. Vůči mně jsou někteří lidé předpojatí jen proto, že jsem kněz, a to aniž by znali, jak se chovám a o čem mluvím. Já druhé takto nerozlišuji. V tom mi hrozně pomohlo právě Česko.
Na Slovensku je hranice mezi věřícími a nevěřícími výraznější?
Určitě, tam je to trošku jinak. Společenství lidí mezi sebou funguje homogenně, ale mnohdy kněží vystupují jako vlastníci pravdy. A to dost často pravda není. (úsměv)
Platí, že o Vánocích jsou si lidé blíž? Pozorujete to i v kostele?
Naopak. (smích) Po kázání lidem vždy přeji požehnané svátky, za mnou však mnohdy nikdo nepřijde, nepodá mi ruku a nepopřeje mi tváří v tvář. Řekl jsem jim, že bychom na sebe mohli být lidštější, více se usmívat… A nic. Nevím sice, co se pak děje venku, ale už nemám chuť stát u dveří a každému podat ruku. Kdysi jsem to dělával, ale postupně mě to nějak přešlo.
Pořádáte i nějaká vánoční setkání na faře?
Tady ve Vilémově ne, ale na jiných farnostech jsme je dělali. Míváme jen jednou za měsíc biblickou hodinu, kdy se setkáváme s bratry a sestrami z Českobratrské církve evangelické. Střídáme se a jednou je to u nás a jednou u nich. Nicméně se tyto akce konají po celý rok a nejsou speciální vánoční. S farníky se potkám až na Tříkrálové sbírce, protože tady zas takový zájem o vzájemná setkání není.
Chodí do kostela v období adventu na mše více lidí?
Vilémovská farnost je specifická tím, že tady nemám moc kmenových farníků. Spoustu lidí přijíždí z širšího okolí, takže každou neděli v kostele objevím někoho, kdo je tam nový. Ale výrazný zájem o Vánocích nepociťuji.
A co půlnoční? Ta jistě přiláká i nevěřící…
Na půlnočních chodí kromě farníků, které vídám každou neděli, i lidé, které ani neznám. Přichází i mnozí, které znám od vidění, ale nejsou běžnými návštěvníky kostela.
Jak jste se vlastně dostal k práci faráře?
První volání v srdci jsem zaslechl jako středoškolák. Tehdy jsem chtěl být velkým poustevníkem. Neutichalo to a postupně to ve mně gradovalo. Dokončil jsem školu, začal chodit do práce a vstoupil do jednoho řeholního řádu. Nejdřív jsem neměl potřebu být knězem. Světcem, kterého obdivuji, byl a je svatý František. Mimochodem, když mluvíme o Vánocích, byl to ten, který začal tradici stavení betlémů. Chtěl jsem jít v jeho šlépějích. Tehdy mi můj magistr říká máš maturitu, kněží je málo, pojď to zkusit. A já, který jsem po střední spálil všechno, co se školy týkalo, jsem se najednou ocitl na studiu teologie v Bratislavě.
A pak jste se stal knězem?
Moje cesta ke kněžství byla delší. Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 2004 a od té doby jsem prošel několika farnostmi. Je to jako každá jiná práce s lidmi – náročná, ale zároveň povzbuzující.
Pocházíte z věřící rodiny, nebo jste si cestičku k Bohu našel sám?
Jsme rodina, kde se víra nejen dědila, ale především žila. Pro mě nejkrásnějším obrazem života je mamka, která sice ze zdravotních důvodů nemohla klečet, ale každý večer seděla na posteli, modlila se a taťka za ní klečel a také se v duchu modlil. Samozřejmě kromě jejich příkladu mě k víře vedli i kamarádi ministranti a spoustu dalších skvělých lidí.
Jak jste se dostal do Čech, potažmo na Vysočinu?
Autem, kamarád mě přivezl. (smích) Ne, teď vážně. Bylo to prosté, v roce 1999 jsem z řeholního společenství odešel a jelikož klima na Slovensku pro ty, kteří z nějakého řádu odešli, nebylo příznivé, přijal mě pan biskup Duka v Hradci Králové. Od té doby tady jsem. A nemohu si odpustit ještě jednu takovou zajímavost.
Jakou?
Ve vilémovské farnosti působili Benediktýni, to je řád spjatý s katolickou církví, a měli zde klášter, který byl vypleněn za husitských válek. Já se tedy dnes cítím jako takový poustevník a s trochou nadsázky i opat zrušeného benediktýnského kláštera. To povolání, které jsem před třiceti lety chtěl, se mi vrátilo. Je to taková zvláštní cesta, protože pán Bůh je opravdu nesmírný humorista a naše myšlenky dokáže vrátit. Mnohdy to není hned a my si myslíme, že to nepřichází a pán Bůh na nás kašle, ale není to pravda. Přijde to jindy, bude to stonásobně lepší a splní se nám přesně to, co jsme chtěli.
