Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Voják si psal deník v zákopech tužkou, Cestou z války ho přepsal inkoustem

Přibyslav, Škrdlovice - Publicista Ivo Havlík přirovnává válečné zápisky Bohumila Šulce k válečným deníkům Izaaka Babela.

17.3.2013
SDÍLEJ:

Bohumil ŠulcFoto: Repro: Ivo Havlík

Příští rok si svět připomene 100. výročí výbuchu Velké války 1914-1918. V Čechách a na Moravě takřka není náves bez památníku mužům, kteří museli opustit obec a rodinu a odejít na lidská jatka. Mnozí bez návratu.

Do rodných Škrdlovic se z východní fronty nevrátil ani Jan Cempírek (narozen 9. prosince 1892). V polovině dubna 1915 narukoval do rakouské armády a již počátkem června podlehl těžkým zraněním, která utrpěl v bojích proti ruské armádě u východopolského města Přemyšl. K pravnukům padlého Cempírka ve Škrdlovicích patří Ivan Hořínek a Jaromír Kulhánek, další potomci žijí jinde.  Co se dělo na haličské frontě, brzy usmrcený Cempírek už doma nemohl vypovědět.

Shodnou bitvu, o nic méně krvavou, než bylo legendární střetnutí u francouzského Verdunu, však popisuje osobní válečná kronika, kterou nyní přepisuje a pro knižní vydání rediguje přibyslavský publicista Ivo Havlík.

Jak jste se k 98 let starým zápiskům dostal?

Svěřila mi je vnučka vojáka Bohumila Šulce, která dnes žije na Zlínsku. Ani ona a tři generace její rodiny, a zprvu ani já, jsme netušili, jak velkou historickou hodnotu zažloutlé listy mají. Jejich četbu jsem asi rok odkládal s podezřením, že jde o starou grafomanii, až jsem pochopil, že mám v rukou text zcela mimořádný, do značné míry podobný válečným deníkům Izaaka Babela.

Čím jsou deníky zvláštní, obsahem nebo formou?

Obojím. Voják Šulc byl úžasný pozorovatel, přesně zachytil válečnou surovost, válku viděl jinýma očima, než Haškův Dobrý voják Švejk. Popsal kruté boje v Haliči, kde mezi městy Gorlica a Přemyšl padlo na obou stranách několik set tisíc lidí, zobrazil život v ruském zajetí, žíznivý pochod pouští Karakum, nadšený vstup do Československých legií, tvrdé boje u Zborova a Bachmače, dramatickou cestu Transsibiřskou magistrálou a dlouhou plavbu přes Kanadu zpět do Evropy. Domů se vrátil teprve po šesti letech, v roce 1920.

To vojákovi deníček v plné polní vydržel šest let?

Kupodivu vydržel. Opatroval ho jako oko v hlavě. Později o tom podotkl: „Deníček se mně stal nepostradatelným druhem. Nosil jsem jej stále s sebou. V kapsách často promoklé blůzy se rozpadával po listech. Psaný tužkou se stával nečitelným. Využil jsem volných chvil při návratu do vlasti, cestou přes oceány a Kanadu, a vše jsem přepsal inkoustem."

Kdy se voják Šulc ocitl na frontě?

Rodák z Mladoboleslavska byl zařazen do setniny, která v neděli 3. ledna 1915 dorazila vlakem přes Ostravu do Haliče a 9. ledna odešla do první linie ve východopolské vsi Sekowa v pohoří Nízké Beskydy. Byla tuhá zima. „V noci padá sníh. Přikryl nás. Jsme jako kupy sněhu," píše si Šulc 17. ledna a o tři dny později: „Z prostuzení a nedostatku jídla dostalo několik chlapců průjem, úplavici a několik namrzlo. Tahali jsme je ráno z příkopů zmrzlé v klubíčku. Strašná podívaná. Nemohli zkřehlé nohy natáhnout, nemohli se postavit."

Který zápis je nejsmutnější?

Zřejmě z úterý 9. února 1915. Šulc přišel o kamaráda Jaroslava Štěpána, jehož sestru si po válce vzal. Smrt druha zaznamenal poněkud delší glosou: „Velký mráz a nešťastný den. Saniťák vběhl do ošetřovny a hlásil, že přivezl těžce raněného a že už je mrtev. Jméno nevěděl, jen že je od devítky, naší setniny. Vyběhli jsme s Láďou ven. K našemu úžasu po odkrytí přikrývky jsme spatřili našeho Járu, ztuhlého, s bleděmodrým, žlutavým nádechem v obličeji, sevřená ústa a víčka. První ze setniny mrtvý. Kolem poledne jsme Járu pohřbili. Ve zmrzlé zemi jsme vykopali přes metr hluboký hrob, pro kámen jsme se hlouběji nedostali. Tam jsme našemu Járovi ustlali a uložili ho k věčnému odpočinku, přikryli pláštěm. Ze dvou břízek jsem sbil křížek, na něj inkoustovou tužkou napsal jméno, rodnou ves a zem. Po modlitbě jsme hrob zakryli hlínou. V žalu jsme pochovali našeho dobrého druha."

A který zápis je nejdramatičtější?

Je jich hodně, vyberu z 9. března 1915: „Vyrážíme během k domku. Otevřený prostor pro palbu obránce jsme jen přelítli a přilnuli ke stavení. Vtrhnu dovnitř, ostatní za mnou. Poslední zůstává venku ve střehu, druhý nám v síni kryje záda. Vstoupil jsem do jizby. Zde se na mne dívá polekaná mladá žena s chlapečkem. Ujišťuji je, že se jim nic nestane. Prohlédli jsme jiné místnosti a půdu. Čistý vzduch. Zůstávám v kuchyni a oknem pozoruji, co se děje kolem. Zřetelně vidím ruské zákopy. Jsou hluboké, Rusové se v nich pohybují volně, vidím beranice a obličeje. Rakouské granáty dopadají do zákopů, rozmetávají hlínu a dřevo, bijí do drátěných překážek a zapalují slámu. Peklo… Teprve teď si prohlížím jizbu. Prostorná světnice, čistě vybílená, strop dřevěný, čisté trámy. Nábytek a obrazy. Mladá hospodyně a přibližně čtyřletý chlapec, oba jsou čistě oblečeni, jako ve svátek, a městsky. Snad se s někým loučili nebo na někoho čekají. Či snad matka v předtuše nejhoršího na sebe oblékla sváteční šaty a také synka ustrojila do toho nejlepšího?"  Soudil jsem, že ona paní se hezky ustrojila v naději, že ji čeští nebo ruští vojáci nezastřelí v respektu před jejím ženským půvabem podtrženým svátečním oděvem. Etnograf, univerzitní profesor Daniel Kadlubiec, se přiklání k jiné interpretaci – žena za noční kanonády, kdy si její dům granátometnou palbou podávaly znepřátelené armády, chtěla být před smrtí řádně oděna. Šulc ji nezastřelil. Nechoval se jako jiní vojáci, kteří bezbranným civilistům zapalovali střechy nad hlavou a vyháněli je na mráz v situaci, kdy lidé nesměli vycházet z domu ani pro vodu do studny a měli zakázáno topit.

Který den je v kronice zlomový?

Nepochybně 10. březen 1915. Celá četa se bez odporu nechá zatknout ruskými vojáky. Nechtěli už bojovat za Rakousko, od něhož nafasovali dva páry onucí a „místo bodáků kus ohnutého železa, bez jílce". Měli dost zupáctví rakouských a maďarských velitelů, ponižování a urážek, že jsou „líné české svině", měli plné zuby krutých trestů. Například: kdo nevydržel hlad a konzervu na zítřek snědl už dnes, byl svázán do kozelce a za ruce pověšen na strom. V zajetí viděli jedinou záchranu. Polský vojenský historik Bogdan Glod, který bitvu ve východní Haliči studuje a mapuje 26 let, mně napsal: „Těžké boje, které 36. pluk svedl, ho v pouhých dvou dnech připravily o 590 lidí. V noci z 10. na 11. března Rusové přešli do protiútoku a 12 batalionů českých polních střelců bylo vybito do jediné nohy." O dva týdny později pluk v Sekowe už čítal jen 600 mužů z původního stavu tři a půl tisíce. Taková to byla jatka.

Co se s autorem deníku stalo v zajetí?
Zajatce, a bylo jich několik desítek tisíc různých národností, vedli na východ. Denně se posouvali o nepředstavitelnou dálku, například 19. března si Šulc zapisuje: „Dnes jsme ušli 67 verst (1 versta = 1067 m), v cíli někteří bez odstrojení padnou a spí". Šulc přes poušť Karakum doklopýtal až k Volze, do Caricynu, později Stalingradu, dnes Volgogradu. Fáral v šachtě, a když Masaryk formoval legie, ihned se do nich přihlásil. Bojoval u Zborova a Bachmače a po celé trase transibiřské magistrály. Patří k těm, jimž 10. října loňského roku náměstek ministra obrany ČR Michal Hrbata odhalil v ruském Kunguru pomník.

Je v deníku něco, co dnes má nějaké pokračování?

Cituji zápis ze 17. března 1915: „Na Lańcut. Pochod jen 15 km. V Lańcutě nocujeme v kryté jízdárně dragounského pluku, naproti majetku hraběte Potockého. Vzpomínám, že zde asi devět let sloužil můj bratr Jindřich jako šikovatel 1. dragounského pluku. Tady se mu narodil syn Jindřich a zemřela manželka Karlička. Je pochována na místním hřbitově." Lańcut, městečko v jihovýchodním Polsku, má na svých webových stránkách rubriku „hřbitov". Klikl jsem na ni a web se mě optal, koho hledám. Vyťukal jsem Šulcová. K mému překvapení se objevila mapka hřbitova se šipkou k jejímu hrobu. Ne dost na tom, ještě prosvitly dvě fotografie, celek hrobu a jeho detail. Téměř 110 let starý náhrobek nezvětral, zůstal tak, jak ho v roce 1904 polský kameník vytesal v bezchybné češtině, a je dosud čitelný: „Zde v Pánu odpočívá Karla Šulcová, r. Čížková, choť strážmistra. 9. 2. 1878 – 11. 10. 1904. Spi sladce, má drahá choti!" Radoval jsem se z objevu stopy k potomkům švagrové autora válečného deníku. Hřbitovní správa mně však odpověděla, že žádní pozůstalí v Lańcutě nežijí, hrobové místo už dávno nikdo neplatí. Zrušeno pro dluh přesto nebylo, starý náhrobek s českým textem tam považují za historický pomník.

Jaké byly pozdější osudy Bohumila Šulce?

U první války, ve které byl šest let, nezůstalo. V prvních dnech okupace Československa hitlerovským Německem byl zatčen a šest dalších let trpěl v koncentračním táboře Buchenwald. Po osvobození sloužil v armádě, ale po roce 1948 byl poslán do civilu a vzápětí mu byl snížen důchod. Příslušná komise ministerstva národní obrany mu písemně vytkla nedostatečné nadšení pro budování socialismu. Bohumil Šulc plných dvanáct let bojoval za svobodné Československo. Penzi mu zřejmě zkrátili ti, kteří obě války proseděli za pecí.

Po sto letech budou hledat hrob

„Rozhodli jsme se, že se v červnu  roku 2015, tedy sto let poté, co padl na východní frontě náš praděd Jan Cempírek, vypravíme do Přemyšle na polsko-ukrajinském pomezí. Samozřejmě v naději, že tam vypátráme místo jeho posledního odpočinku. Jan Cempírek tam byl 2. června 1915 v bojích s ruskou armádou  těžce raněn a na následky zranění o pár dnů později zemřel." Pravnuci Jana Cempírka, Ivan Hořínek a Jaromír Kulhánek ze Škrdlovic na Žďársku

Autor: Jiří Marek

17.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Volební komise v Přibyslavi.

Přibyslav: Voliči jsou vzorní

Jiří Kajínek.

Co si zvolíme, to budeme mít, říká nejslavnější český vězeň

Monarchista: Velké změny nečekám, volby jsou hra pro lid

Pohleď – „Nevěřím, že volby přinesou výrazné změny,“ konstatoval starosta obce Pohleď na Havlíčkobrodsku, Jindřich Holub. Ten se nijak netají sympatiemi k bývalému Rakousku-Uhersku, je přesvědčeným monarchistou a zastáncem strany Koruna česká, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska.

Za seniory s urnou. Paní Marie nevynechala jediné volby

Havlíčkův Brod – Více než hodinu ukázněně čekali v první den voleb před večeří na příchod volební komise obyvatelé Domova pro seniory Havlíčkův Brod v ulici Husova.

Spisovatelka Petra Braunová: Nevolím, není koho

Havlíčkobrodsko – Volební maraton odstartoval v pátek s úderem druhé hodiny odpoledne. K urnám se vydali optimisté i pesimisté, prvovoliči i senioři. Našli se ale i tací, kteří se rozhodli voleb neúčastnit a dát, dle svých slov, přednost něčemu užitečnějšímu.

Učitelka v důchodu měla při volbě jasno

Havlíčkův Brod - První voličkou byla v pátek ve 14 hodin v Havlíčkově Brodě v budově ZŠ V Sadech učitelka na penzi Alena Slavíková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení