Otevřela si totiž v malé místnůstce v Chotěboři profesionální doučování pro děti s poruchami učení. „Zbohatnout se tím asi nedá, ale já prostě pracuji s dětmi hrozně ráda," říká Slávka Peroutková.

Váš projekt je v našich podmínkách poměrně neobvyklý. Jak jste se dostala k nápadu profesionálně doučovat děti, které často trpí poruchami učení?
Vždy jsem měla k dětem kladný vztah. Už v předchozích letech jsem pracovala v zájmových kroužcích, často jsem pro ně pořádala různé akce. Postupem času jsem zjistila, že si u nich dokážu zajistit důvěru, často se mi třeba svěřovaly se svými problémy. V době, kdy jsem končila školu, tedy ještě za minulého režimu, jsem se chtěla přihlásit na nějakou pedagogickou fakultu, ale doba byla těžká a kvůli špatnému posudku jsem se nikam nedostala. Proto jsem musela nastoupit na střední odborné učiliště spojů, které mi ale absolutně nic neříkalo, prostě jsem chtěla vždy pracovat s dětmi.

Pokud vím, to ale určitě nebyl jediný důvod.
Důležitý v tomto směru je i fakt, že jsem sama měla s dítětem, které trpí poruchou učení, vlastní zkušenost. Můj syn totiž trpěl poruchou pozornosti a hyperaktivitou. Odklad nástupu do školy nepomohl a syn ve škole trpěl. Nechtěl do školy vůbec chodit, v noci měl noční můry, s těmi mu přece jen pomohla psycholožka, ale problémy s učením trvaly i nadále. Proto jsem se postupem času začala zajímat o děti s touto poruchou. Četla jsem o tom různou literaturu, chodila na přednášky a semináře, získávala o takových problémech povědomí. Pak jsem pracovala jako novinářka v regionálním týdeníku, ale postupem času jsem začala přemýšlet o jiném uplatnění. Říkala jsem si, že mohu dětem nabídnout dobrou znalosti češtiny a hledala jsem způsob, jak ji uplatnit. No a asi před rokem jsem se odhodlala k založení Doučka se Slávkou.

Za svůj projekt jste dokonce získala i cenu ze soutěže společnosti T–Mobile, která napomáhala začínajícím podnikatelům.
Pokud totiž chcete rozjet takřka jakékoliv podnikání, je hodně důležitý marketing. Shodou okolností jsem se dozvěděla o této soutěži a rozhodla se, že svůj projekt hodím na papír a pošlu ho. A ejhle, ono to vyšlo. Podařilo se mi soutěž vyhrát, a získala jsem tak nějaké nezbytné peníze, za které jsem dovybavila učebnu a navíc i dobré připojení k internetu. Mimochodem, to je pro mě velmi důležité.

Jak vlastně takové doučko ve vašem podání vypadá?
Učím děti samozřejmě až odpoledne. Ideální je, aby docházely tak dvakrát týdně a maximálně dvě najednou. Snažím se pomáhat všem, kteří mají problémy ve škole, ale většina právě trpí různými poruchami učení – třeba dyslexií, nebo dysgrafií a mívají na to i odborné posudky a diagnózy. Chodí ke mně žáci různých tříd základní školy – od druháčků až po deváťáky. Rodiče si s nimi většinou nevědí rady, ale to nemyslím tak, že by se jim snad nevěnovali. Prostě neví, jak překonat jejich nechuť k učení. Jenže v takovém případě je třeba jiný přístup. Například s těmi, kdo mají problémy se čtením, si procházíme a opakujeme krátké texty a pak si říkáme, co jednotlivá slova znamenají. To se samozřejmě týká těch menších dětí, ty větší potřebují pomoci třeba pro změnu s matematikou.

Takže se nezaměřujete jenom na čtení a psaní?
Přesně tak. Pomáhám jim například s dějepisem, zeměpisem. Jediné na co si opravdu při doučování netroufnu, je chemie. A třeba matematiku si s nimi vlastně procvičuji také znovu. (úsměv)

Je mezi dětmi a rodiči o vaše doučování zájem. Přeci jen, ne každé dítě chce čas po škole opět trávit dalším učením…
Zájem je poměrně dost velký. Během letošního roku jsem tu měla osm chlapců a čtyři dívky. Teď jich ke mně dochází šest a v létě se často věnujeme také doučování na reparáty. Se mnou se látce děti věnují v klidu a pomalu, tak si troufám tvrdit, že ke mně nechodí s nechutí. Hrajeme si a děti to, myslím, i dost baví. Tykáme si, vytváříme si vlastně takový osobní vztah. A už neučím jenom děti z Chotěboře, ale dojíždí ke mně i ze vzdálenějších míst. Třeba z Hlinska, Žďáru nad Sázavou, Golčova Jeníkova. Ale deset dětí je pro mě strop, více bych už nezvládla.

Rodičům dětí ze vzdálenějších koutů ale musíte nějak vycházet vstříc. Přizpůsobujete se jim nějak?
Právě pro ně je naprosto ideální moje virtuální doučování. To je v dnešní době internetu hodně jednoduché. Dohodneme se, kdy budeme online. Já si připravím prezentaci, přes počítač se vidíme a pracujeme tak, jako bychom byli fyzicky vedle sebe. Mohou plnit stejné úkoly a navíc se tak i zdokonalují při práci s počítačem. A je evidentní, že taková forma výuky je hodně baví.

A co nějaká kvalifikace? Pedagogická fakulta vám nechybí?
Ne. Nikdo se na kvalifikaci v podstatě ani neptá a není v případě doučování ani potřebná. Navíc já sama se nepovažuji za supermatematičku, a jak říkám, spoustu věcí se učím s nimi za pochodu. Nejde totiž jenom o samotné výsledky a konkrétní látku. Důležité totiž je naučit děti učit se. Kde například najít v literatuře potřebné pomůcky, kde hledat na internetu, prostě aby byly v tomto směru i více samostatnější. Ony totiž děti s poruchami učení jsou vděčné i za to, když se jim někdo systematicky a v klidu věnuje. Rády cítí, že nejsou lhostejné.

Jde o zajímavý, ale časově asi hodně náročný projekt. Dá se takovým podnikáním zbohatnout?
No, to asi ne (úsměv). Prozatím je to pro mě spíše takové lepší kapesné. Ale veškeré výdaje pokryji, a tak si nestěžuji.

No, a, to možná nejdůležitější na závěr. Kolik doučování u vás stojí?
Taxy se pohybují v cyklech. Pokud si objednáte šestnáctihodinové doučování – za hodinu je třeba zaplatit sto padesát korun. Pokud chcete dvaatřicet hodin, zaplatíte za hodinu o třicet korun méně, a tak dále. Hodina virtuálního doučování pak přijde na sto korun.

Co je Doučko se Slávkou?
Cíl:
Cílem je, aby dítě pochopilo význam slov a učiva a bez nutnosti biflování dokázalo o tématech mluvit. Učíme děti rozumět, chápat, přemýšlet.
Učební metoda:
Pokládání jednoduchých otázek, na které je možné jednoduše odpovědět. Pomáháme dětem hledat potřebné informace v knihách, encyklopediích, ve slovnících a na internetu. Děti se tak naučí, jak se učit a připravovat. Současně přispíváme k tvorbě jejich samostatných názorů a zcela eliminujeme „papouškování" a učení se nazpaměť. Člověk může říci „toto chápu" nebo „toto umím" až tehdy, pokud dokáže naučenou látku také prakticky použít.
Metody učení:
Praktická cvičení pomocí her, poznávání učiva všemi smysly (tvary písmen hmatem, básničky sluchem…), vzájemné propojení předmětů a souvislostí.
Příklady:
Děti si písmena skládají ze stavebnice, tvarují je z barevných drátků a tkaniček, stejně tak si modelují celá slova, aby si uvědomily, na kterém místě ve slově písmenko leží. Na probíraná písmenka vymýšlejí spoustu slov. Význam slov si ověřují jejich používáním ve větách. Podobně se učí i význam číslic.
Velký důraz je kladen na správné čtení s úplným porozuměním čteného textu. To je základ k dobrému pochopení látky ve všech dalších předmětech.
Pokud žák dobře čte a všemu, co si přečetl, dobře rozumí, je schopný porozumět slovní úloze v matematice, vzorci a jevu ve fyzice či v chemii, souvislostem v dějepise a přírodopise, všem poučkám a návodům. Čtení je základ veškerého učení.
Zdroj: www.douckoseslavkou.cz