Patří mezi ně i Jana Kovačková z Chotěboře, absolventka proslulé sklářské školy v Novém Boru, která toto řemeslo provozuje již více než čtyřicet let.

Mnozí čtenáři vědí, jak sklo dekorované vysokým smaltem vypadá. Je jistě i celá řada těch, kteří ho mají doma. Přesto, můžete tu technologii představit? Alespoň v těch základních rysech?
Jde o techniku, která ve srovnání s historií sklářství není zase až tak stará. Vznikla na přelomu devatenáctého a dvacátého století. K dekoraci malování skla se používá ryzí zlato a platina v tekutém stavu. Na sklo se nanášejí štětcem a poté následuje výpal. Na podkladovou vrstvu zlata nebo platiny se po vypálení, to trvá obvykle tři hodiny, nanášejí štětcem postupně další barevné reliéfní vrstvy ve tvaru arabesek a dalších květinových motivů. Ty pak získávají dalšími výpaly a nanášením dalších vrstev na charakteristické plastičnosti. Proces nanášení a výpalu při teplotách kolem 550 stupňů se zpravidla opakuje čtyřikrát, u složitějších dekorů je jich i víc.

Dekorujete pouze vysokým smaltem?
Ne. Věnuji se i klasické plošné malbě na sklo a v poslední době jsem přišla na chuť i výrobě šperků z kamene a cínu. Co se týče dekorování skla, jsem tradicionalista. Maluji jen tak, jak se na sklo malovalo dříve.

Kdy jste se s dekorovaným sklem poprvé setkala? A kdy jste se rozhodla, že budete sklo malovat?
Bylo mi asi čtrnáct let, když jsem u kamarádky ve Vilémově u ní doma dekorované sklo poprvé viděla. Již tehdy jsem ráda kreslila a malovala, ale ty pestré barvy, vzory a motivy na vázách, mísách a skleničkách mě doslova uchvátily. V tu chvíli mi bylo jasné, že se stanu profesionální malířkou skla.

Co jste pro to musela udělat?
Odjela jsem do Nového Boru a tři roky se tam učila pod vedením mistra Jana Jankovce. Další tři roky jsem pak dekorovala sklo v tamním Crystalexu. Přestože mě ta práce bavila, život chtěl, abych se zase vrátila domů na Vysočinu.

S malováním jste tedy úplně přestala?
Ano, a to na dost dlouhou dobu. V roce 1987 jsem se ale dozvěděla, že Crystalex začal s praxí domácích malířek skla. Oslovilo mě to, a tak jsem se ke své původní profesi postupem času zase vrátila. Nebylo to ale jednoduché. Do Nového Boru jsem musela několikrát za měsíc jezdit autobusem a komplikací bylo i to, že jsem doma neměla vypalovací pec. Podařilo se mi ale dát dohromady nějaké peníze a v roce 1989 jsem si pořídila svou první elektrickou pec.

Kumšt se nezapomíná, ale přece jen: Jak vám to šlo od ruky, po té pauze?
To víte, že to bylo znát. V podstatě jsem se musela podruhé vyučit. Opět se mě ujal Jan Jankovec. Věnoval se mi velmi svědomitě, vysvětlil a ukázal mi celou řadu věcí a postupů, poodhalil všechny možné fígle vysokého smaltu i plošné malby. Jsem mu za to dodnes vděčná. A když jsem po roce 1989 začala s malováním skla podnikat, byl mi stále k dispozici radou. Často mě vedl i jen tak po telefonu.

Dnes už s nákupem skla, které dekorujete, jistě problém není. Jak to ale bylo tehdy, tedy počátkem devadesátých let?
Sklářské hutě se privátním malířům skla otevíraly jen pozvolna. Vzpomínám si, že první set skla, které jsem dekorovala, jsem si koupila v běžném obchodě. Teď už mám samozřejmě svého stálého dodavatele. Devadesátá léta byla pro malíře skla vskutku dobrým obdobím. Poptávka mezi lidmi byla vysoká. Dekorované sklo se líbilo a táhlo. Zcela mě ta práce pohltila a zakázek bylo tolik, že jsem k sobě přibrala i svou rodinu. V domě, kde žijeme, jsem zřídila ateliér, dokoupila další dvě pece a otevřela obchod. Teď už je ale situace jiná. S malováním skla mi pomáhá už jen snacha Lenka. Mimochodem je velmi talentovaná, šikovná a já tajně doufám, že řemeslo i obchod po mě jednou převezme.

Ptát se vás, kolik váz, mís, sklenic a dalších druhů dekorativního skla vám prošlo rukama, je asi zbytečné. Jsou to stovky a tisíce kusů. Jak to máte s motivy, které při dekorování používáte? S nápady?
Vždycky jsem se mohla spolehnout na svou vlastní fantazii a spoléhám se na ni dodnes. Mám samozřejmě alba plná vzorů a motivů, ke kterým se čas od času vracívám, dodnes se ale nechávám ráda inspirovat i starými dekory. Vyhledávám je, a dokonce je i sbírám. Maluji sklo také na objednávku. Myslivcům, šachistům, modelářům, lidem, jejichž blízcí slaví rozličná jubilea, a tak podobně. S Lenkou neustále doplňujeme i sortiment, který nabízíme v obchodě.

Vzpomenete si na zakázku, která vás obzvlášť potěšila?
Ano. Pro zákazníka se Spojených arabských emirátů jsem jednou malovala a kompletovala zhruba metr vysokou a velmi atypickou vázu tvořenou ze dvou dílů. Byla to náročná, ale současně i krásná práce. Zajímavý byl i dekor, jímž jsem zdobila asi dvacítku váz pro Japonce, které mi přímo do Chotěboře přivezl můj slovenský obchodní partner. Vybrali si motivy Pražského hradu, motiv lovecký a přírodní. Jednu z těchto váz mám stále, jako neprodejnou ukázku.

Spojené arabské emiráty, Japonsko. Kde ještě zdobí vámi dekorované sklo domácnosti nebo veřejné prostory?
Pokud si dobře vzpomínám, tak třeba ještě ve Švýcarsku nebo v Severní Karolíně. Samozřejmě také u nás v České republice.

Vystavujete?
Čas od času. Něco málo tady v Chotěboři, měla jsem ale výstavy i v Hlinsku nebo ve Skutči.

Pravidelně se zúčastňujete i dnů otevřených ateliérů…
Ano, myslím, že to je dobrá a zajímavá akce. Letos jsem měla v ateliéru asi padesát lidí. Někomu se to může zdát málo, ale vzhledem k tomu, že můj ateliér není zase až tak velký, tak to bylo chvílemi organizačně vcelku složité. Ale byla jsem ráda, že lidé přišli a že jsem jim ruční malování skla mohla ukázat.

Na začátku jste se zmínila o tom, že vám doslova učarovaly kameny, z nichž vyrábíte nádherné šperky: prsteny, náramky a tak podobně, zkrátka, že cínujete minerály…
To je pravda. Kamenů, které se mně líbí, je hodně, a do oka mi padají všechny. Cítím z nich energii. Leží v mých kufřících, a když mám čas, tak je přebírám a hladím, a potom si některý pocitově vyberu. Kdybych si přece jen měla zvolit pouze jediný, nejspíš by to byly jaspisy a z nich jaspis obrázkový. Má zemitou barvu a krásné kresby. Kameny beru spíše jako dekorační materiál, ale současně věřím v jejich skrytou energii. S manželem jsem dokonce navštívila dovozce kamenů z jižní Afriky. Bylo to úžasné. Mohla jsem přebírat kameny i kamínky a už jsem se viděla, jak je ocínuji. Kámen má člověk vybírat pocitově a potom se zajímat o jeho vlastnosti, na co a jak působí. Je to tajuplná věda.

Věříte v tajemnou sílu kamenů?
Odpovím malým osobním příběhem. Dostala jsem dárek, velké tygří oko, tak se ten kámen jmenuje. Dala jsem si ho pod polštář a několik dní jsem nad ním spala. Ráno mě probouzela silná bolest hlavy. Možná ji měl na svědomí ten kamínek pod polštářem. Dala jsem ho pryč a od té doby vstávám fit. A přitom to byl kámen z mého znamení ve zvěrokruhu…

A co nám povíte o cínování?
Tak třeba to, že cín, coby stříbrobílý lesklý kov, je dobře kujný, není nijak tvrdý a do značné míry je tažný. Právě těchto jeho vlastnosti plně při práci využívám a kameny jím obepínám. Samozřejmě se snažím především o to, abych přirozenou krásu kamene cínem jen zvýraznila. Nechci ho cínováním překrýt.

Čistý cín ale časem, jak se říká, schází a matní. Hlavně, je-li vystaven teplotám pod 13 stupňů Celsia. Někde jsme se dokonce dočetli něco o cínovém moru…
Podobná újma mým šperkům rozhodně nehrozí (úsměv). Cín, který k tvorbě šperků používám, je totiž bezolovnatý. Je to slitina, má devadesát sedm procent cínu a tři procenta stříbra. Procesy, které zřejmě máte na mysli, probíhaly a postihovaly především šperky a předměty z cínu olovnatého.

O malování skla a šperkařství, kterému se věnujete, bychom si jistě mohli ještě dlouze povídat. Ale říká se, že je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet, nebo v tomto případě číst…
Podepisuji. Proto chci všechny, kteří mají rádi ručně malované sklo a líbí se jim šperky z kamenů, pozvat k nám do Chotěboře. Mimochodem, pomalu se blíží Vánoce. V závěru se tedy ještě pochlubím tím, že jsem se pustila, abych toho neměla málo (úsměv), ještě do výroby skleněných vánočních ozdob.

Ivo Havlík