Tento signál tak odstartoval jejich následující mnohaleté povinnosti, které je v lavicích čekají.

Ale na tvářích šestnácti žáků nebyla znát žádná nervozita. Naopak, zdáli se být nadšení a plni zvědavosti, cože jim vlastně nástup do školních škamen přinese.

Autobusem i na kole

„My se nejvíce těšíme na karate," hlásili možná trochu překvapivě Míra s Jakubem, kteří budou do Havlíčkovy Borové dojíždět z Oudoleně, respektive Slavětína. Z obou vsí je to rodiště Karla Havlíčka několik málo kilometrů, ale chlapci se nemohli shodnout, jak vlastně budou do školy jezdit.

„Pojedeme autobusem," říkal jasně jeden. „Ne, budeme jezdit na kole," hlásil druhý z nich. „Na kole budeš jezdit, až budeš větší," musela zakročit při debatě maminka jednoho z chlapců.

Při letmém pohledu do lavic bylo hned jasné, že kluci budou v borovské první třídě v menšině. Nastoupilo jich totiž pět, zatímco dívek hned jedenáct. „Ale chlapci se určitě prosadí, toho se nebojím," usmívala se jejich třídní učitelka Dana Neubauerová.

Rodičů, kteří děti doprovázeli, se v útulné třídě sešlo také hodně. Maminky se posadily do lavic, až je skoro bylo možné přehlédnout, tatínkové postávali u nástěnek a oken. Někdo, stejně jako jeho ratolest, pozorně poslouchal, jiný fotoaparátem pilně zvěčňoval památný den dětí.

V Borové tak po dvou hubenějších letech, kdy nebylo prvňáčků zrovna mnoho, opět mohli přivítat větší počet dětí. Šestnáct dětí, to tu poslední dobou není pravidlem.

„To je samozřejmě dobře a jsme za to rádi. Pro kolektiv je vždy lepší, když se neskládá třeba jen z pěti nebo šesti dětí," radoval se ředitel borovské školy Otto Hájek, který prvňáčky včera ráno přivítal.

Natěšené děti ale včera ještě nečekaly žádné velké povinnosti.

Po nezbytných proslovech a upřesnění organizačních záležitostí se opět mohli po necelé tři čtvrtě hodině rozejít se svými rodiči domů. Ten pravý školní shon jim nastane až ode dneška.