Nicméně jeho poměrně krátký život, či spíš konec, je tak neobyčejný, že ještě po stovkách let nám klade mnoho nezodpovězených otázek.

Je to už několik let zpátky kdy zříceniny hradu v Ronově nad Sázavou u Přibyslavi přilákaly několik dospělých skautů z Chotěboře. Při prohlídce si všimli, že za jedním větším kamenem vypadlým z hradní zdi, vyčnívají kosti. Když několik z nich vyňali, zjistili, že jde zřejmě o kosti lidské." Tak líčil přibyslavský historik Oldřich Málek, který již bohužel zemřel, začátek příběhu, který zalarmoval policii, vzrušil archeology a zároveň ukázal, že i místa, která máme někdy doslova za humny, mohou skrývat mnohá dosud neprobádaná tajemství.

ŽÁDNÝ ČERSTVÝ MORD

Pohotoví skauti přivolali havlíčkobrodskou policii. Policejní specialisté většinu kostí ze zdi uvolnili a shromáždili nedaleko zdejší Bukovjanovy obory. Společně s přizvaným archeologem Pavlem Rousem z Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě zjistili překvapující věc. Lidské kosti nejsou žádným pozůstatkem čerstvého mordu, ale byly v hradební zdi pohřbeny před několik staletími.

ZVLÁŠTNÍ HROB

„Takové zjištění znamenalo, že musí být na místě proveden pečlivý archeologický průzkum se vším, co k tomu náleží, včetně fotografování místa a pozorné prohlídky všeho, co by mohlo s uložením kosterních pozůstatků souviset," vzpomínal Málek.

Po pečlivém archeologickém průzkumu bylo objeveno ještě několik dalších kostí. Navíc v nevelké výšce nad dutinou, kde byly lidské pozůstatky uloženy, se našel uměle vytesaný nebo vyrytý křížek o rozměrech 7,5 a 6,2 centimetru. Snad to bylo označení tohoto podivného hrobu. Podivný hrob je podle Málka označení zcela oprávněné, neboť šlo o uměle vytvořený výklenek v nadzemní části základu vysoké hradní zdi, který byl ale tak malý, že nebylo myslitelné, aby se do něho vtěsnalo mrtvé tělo dospělého člověka. Ale to je jen jedna z mnoha záhad spojených s ostatky neznámého jedince.

BYDLENÍ S KOSTROU

Poté, co tajemný neznámý opustil místo svého staletého odpočinku, nabídl mu Oldřich Málek pomyslné útočiště ve svém vlastním domě. Jak vysvětlil, jeho cílem bylo zjistit, zda je kostra kompletní, než bude odeslána na odbornou expertizu do Brna. To šlo ale pouze jediným způsobem. Vyjmout kosti z transportního pytle a pokusit se z nich sestavit lidskou kostru. "Na koberec jsem rozložil pruh plátna a s použitím anatomického atlasu jsem z kostí, které se podařilo shromáždit, sestavil skelet člověka, který zemřel pravděpodobně před šesti až sedmi staletími. Musím ale konstatovat, že šlo o kosti mimořádně zachovalé a zcela suché. Zřejmě byly celou dobu dobře chráněny před vlhkostí," popsal Málek svůj badatelský postup. Jak se ukázalo, kosti nebyly zdaleka všechny.

Z velkých kostí chyběla sice jen pažní kost, ale zato více než polovina obratlů a žeber. Chyběly téměř všechny kosti zápěstní i prstní články, stejně jako kosti nártní. Holenní kosti byly přeraženy na kusy. Z lebky se zachovala spodní čelist se všemi zdravými zuby, dále kost temenní a týlní. Z ostatních lebečních kostí se podařilo najít jen několik úlomků.

PODROBNÝ ROZBOR

Chyběla kost čelní a lícní. Celkem Málek napočítal 104 kostí, včetně jejich úlomků. Ale i tak se mu podařilo kostru neznámého člověka na koberci svého bytu sestavit. Málek dokonce se svým podivným hostem sdílel několik dní společnou místnost ve dne v noci. „Byl to tichý společník a vůbec nerušil," komentoval Málek celou záležitost s humorem. Spíš než úvahy o tom, zda by se měl člověk bát bydlet v pokoji s kostrou, ho zajímalo, jak je možné, že se kostí zachovalo tak málo.

Buď objevitelé špatně hledali, nebo je někdo předešel a kosti odnesl, ať už to byl člověk, nebo zvěř nebo do toho podivného pohřebního místa nebyly uloženy všechny. „Jak se ukázalo, správnou odpovědí je třetí možnost. Pečlivě jsme proměřili a prozkoumali prostor, kde byly kosti uloženy. Jak jsme podle kostry zjistili, šlo o dospělého jedince vysokého 160 až 170 centimetrů a do malého prostoru, jaký jsme objevili, bylo zcela vyloučené takové tělo vtěsnat. To znamenalo, že do onoho kolumbárního výklenku byly kosti uloženy bez ladu a skladu, a to jen větší kosti. Menší se tam vůbec nedostaly, zřejmě nebyly v původním pohřebním místě zcela posbírány.

Kosterní pozůstatky byly ve spolupráci s městským úřadem v Přibyslavi, který se o celou věc intenzivně zajímal, zaslány do Brna na antropologický rozbor.

BYL TO MLADÝ MUŽ

Z rozboru vyplynulo, že kosterní materiál nalezený v základech hradu byl do těchto míst druhotně uložen. Mrtvý byl muž, zemřel a zetlel někde jinde.

„Kosti skeletu jsou poměrně robustní. Jde o pozůstatky jedné osoby. Dospělého jedince, spíše krátkolebého, ve stáří 20 až 25 let, výšky kolem 172 centimetrů," uvedla ve svém rozboru antropoložka Petra Drobílková. Rozbor ale nálezcům kostry neodpověděl na nejdůležitější otázky. Proč a jak tento mladý muž zemřel a proč byly jeho kosti uloženy právě do výklenku v hradní zdi. Odpovědi si lze pouze domýšlet a popouštět uzdu fantazii.

ZÁHADA ZŮSTÁVÁ

„Na ronovském hradě jsme však už na tyto otázky nemohli najít odpověď. Nezbývá nic jiného, než hledat jinde zmínky o podobném případu uložení lidských kostí v hradních zdech. Historik Pavel Rous objevil například záznam z 30. let minulého století o nálezu lidských kostí na hradě Kámen u Pelhřimova. Zdá se, že bychom mohli připustit hypotézu, že lidské kosti byly do základů hradů zazdívány z rituálních důvodů, aby symbolicky zajistili hradu pevnost. To je však jen hypotéza, kterou by mohl potvrdit nebo vyvrátit český znalec historie hradů a zámků Tomáš Durdík.

Podle odborníků se kostra do základů hradu mohla dostat v době, kdy se hrad stavěl. Dělníci zřejmě narazili na nějaký kostrový hrob, a tak ostatky ať už z pověrčivosti, nebo „pro štěstí" do zdi hradu zazdili. Nebožtík tak splnil úlohu jakési obětiny.

Tento zvyk vznikl už v pravěku, dodržoval se až do 19. století, kdy už nešlo o oběti lidské, ale vejce, brousky na kosy, či takzvané hromové kameny. Kosti v základech hradu měly zajistit jeho pevnost a nedobytnost. Ve Faustově domě v Praze při rekonstrukci našli dělníci v základech šest kočičích koster.

Pravda je, že Faustův dům přečkal staletí, při náletu na Prahu koncem 2. světové války letecká puma propadla stropem, ale nevybuchla, jinak by dům už nestál. Lidské pozůstatky se našly ve zdech hradů na mnoha různých místech. Například na Lipnici, na hradě Kámen, Orlík či Vikštejn.Zazděná lidská kostra byla objevena i v jihlavském kostele Povýšení sv. Kříže.

KRUTÉ ZVYKY

O podivném zvyku zazdívání lidí a zvířat do základů staveb se zmiňuje například Ferdinand Pátek ve svém díle Drobné příspěvky národopisné. Mikovcův Lumír z roku 1857 přinesl zprávu již otisknouti na tomto místě nepokládáme za zbytečnou.

Zní takto: Jeden z našich dopisovatelů píše nám o pověře lidu obecného v některých dědinách kraje Jičínského o stavbě železnice Pardubicko-Liberecké, jak následuje: Stavba železnice po horách vedené valně pokračuje, k čemuž ne málo pěkné počasí letošní přispívá. A původem tohoto pěkného počasí, jsou, kdo asi? Že neuhodnete? Inu ti páni stavitelové na železnici. A proč? Protože prý, jak pověrčivý lid ve vůkolí vypravuje, to následovně narafičili. Dříve, nežli se počalo stavět, chytili zelenou žabku, pak vzali mísu mouky a zadělali ji před sv. Janem Křtitelem nachytanou rosou a z toho pak upekli bochník chleba. Žabku tuto a ten bochník chleba zazdili do základů při stavbě, a jak dlouho žába onen chléb jísti bude, tak dlouho prý nebude pršeti. Tak prý to i činí stavitelové velkých domů, mlýnů, fabrik a podobně, aby při pěkném počasí se stavbou hotovi byli.

Pověra podobná, že se něco živého zazdíti musí do základů každé větší stavby, aby se dařila a trvanlivou byla, jest zbytek časů pohanských a panovala ve středním věku po celé Evropě u národů Slovanských, Germánských, Románských.

STAVEBNÍ OBĚŤ

Jestit to jistě památka od dávného obětování zemi, jak náš Karel Jaromír Erben v časopisech Českého musea roku 1848 důmyslně a jasně dokázal. V pradávných časech zazdili často živého člověka, nejraději pannu nebo mladou matku do základů.

Máme toho svědectví v národních básních jako ve slovenské O zazděné milé v železné věži nebo srbskou O založení hradu Skadarského.

Sem náleží též pověsti o zazděných pannách na některých hradech českých a nalezené takové kostry lidské ku příkladu na Hasištejně, na Rábí a jinde. Zazděné kostry v Ledči, zazděnou Berkovnu na Richenburce však nelze sem počítati jsouť původu jiného. Křesťanství dlouho nemohlo vypuditi barbarský ten obyčej, avšak nemohouc té pověry najednou zlomiti, zmírnil ji duch křesťanský nejprve a lidem neškodnou učinil. Zazdívala se zvířata, později i vejce, jakožto zárodek života zvířecího. Před několika lety při bourání jedné věže litoměřícké přišlo se na zazděné výklenky, v nichž v každé se nacházelo několik vajec slepičích, něco podobného nalezeno v jedné věži teplické. Když roku 1826 hrádek Křivoklát z části vyhořel, našli při opravách kostru holouběte pod kamenem, na němž byl vyryt letopočet na dobu obnovy za Vladislava II Benešem Lounským ukazující.

Nedaleko Střížova na Jihlavsku lze spatřit zříceninu hradu Rokštejna. První zmínka o něm pochází z roku 1289. Hrad založil Rutho neboli Hrut z Rutenštejna někdy kolem roku 1270. Od roku 1981 je hrad archeologicky zkoumán. Zde právě našli archeologové lidské pozůstatky, které ukazují na zprávy v Mikovcově Lumíru. Výzkum prováděl profesor Zdeněk Měřínský, který k nálezu uvedl: „Mimořádně zajímavým objevem byla kostra novorozence uložená do skalní spáry při jihozápadním nároží věže zakrytá zdivem. Jedná se o takzvanou stavební oběť, která měla zajistit bezpečnost objektu po čas výstavby i po ní a vidíme v ní projev doznívajících předkřesťanských pověr."