Nejstarší syn je už plnoletý, nejmladší roční dcerka se batolí v postýlce. Z devíti dětí je sedm chlapců. A co je nejpodstatnější, všechny děti se narodily jediné matce, Zdeně Pavlasové.
Současný model rodiny je jedno, maximálně dvě děti. Ale vy jste se rozhodli obligátní počet mnohonásobně překročit.
Už jako malá jsem chtěla mít velkou rodinu. V dospělosti jsem brzy zjistila, že právě mateřství je to, co mě naplňuje a dává pocit štěstí. Jsem přesvědčena, že právě děti jsou tím nejcennějším, co mi život může dát. Moje sestra je na tom podobně. V současné době čeká už desáté dítě. Máme ještě bratra, ale ten se rozhodl mít zatím jenom dvě
děti.
Nelze se nezeptat, jak starost
o rodinu zvládá váš manžel.
Manžel je ze dvou sourozenců. Já si ho nesmírně vážím za to, že se mnou nese statečně moje rozhodnutí mít velkou rodinu, protože pochopil, že být matkou je moje touha a přání. I když je pravda, že tak velký počet dětí znamená na druhé straně velkou starost, neboť nechceme
a nehodláme být odkázáni
na pomoc státu. Já dnes vím, že manžel se o nás dokáže postarat, ale nemohu po něm chtít, aby byl se mnou v určenou hodinu doma a hrál si
s dětmi. Péče a starost o rodinné zázemí spočívá tedy
v první řadě na mně.
Dnes jsou mladé ženy spíš okolím přesvědčovány, že by měly vystudovat vysokou školu, budovat kariéru, užívat života
a cestovat. Rodina je zdánlivě
až na posledním místě. Vy jste nikdy taková přání neměla?
Měla jsem tři velké sny. Studovat, cestovat a mít hodně dětí, i když se ta tři přání vylučují navzájem. Zvolila jsem rodinu. Ta dvě zbývající přání mohu ještě uskutečnit,
i když ne hned. Samozřejmě mě občas mrzí, že nemám vysokou školu, jen tři maturity. Na žádné cestování také nemohu pomyslet, ale nedokázala bych svým snům obětovat dítě. Manželovi rodiče
si plní sny až v důchodovém věku, takže mám ještě čas.
Mateřská jednou skončí, zřejmě se budete chtít vrátit do práce. I žena s jedním či dvěma dětmi má dnes obrovské problémy
při hledání zaměstnání, protože ji zaměstnavatelé kvůli dětem odmítají, a vy máte dětí devět.
Mým původním povoláním je učitelka v mateřské škole. Samozřejmě chápu, že návrat do pracovního procesu po tak dlouhé mateřské pro mě bude složitější, ale já se žádné práce nebojím, ať je jakákoliv. Nemohu a nechci čekat, až co mi nabídne úřad práce a co mi dá stát. Pár pracovních nabídek jsem už dostala.
Prozraďte, jak vypadá váš běžný den. S tak velkou rodinou lze předpokládat, že domácí práce trvají od nevidím do nevidím.
Vstáváme kolem tři čtvrtě na sedm. Starší děti jsou
už samostatné, já vypravím
do školy jen ty menší. Pak následuje nákup, úklid a kolem desáté příprava oběda. Kupodivu mi dnes domácí práce
a veškerá péče o děti připadají mnohem lehčí než v době, kdy nás bylo doma pět. Možná je to zkušenostmi, ale na co jsem dříve potřebovala celé dopoledne, to dnes zvládnu za dvě hodinky. Třeba už vím, že nemusím žehlit častěji než třikrát do týdne a ne úplně všechno, některé kousky stačí poskládat. I když je pravda,
že večer u televize pravidelně usínám.
close
zoom_in
Některé vaše děti jsou už skoro dospělé, zapojují se nějak
do domácích prací, nebo se spíš spoléhají na to, že mají maminku, která všechno zastane?
Nehodlám na svoje děti přenášet odpovědnost za chod domácnosti, ale učím je,
aby na sebe vzájemně myslely a pomáhaly si. Navíc má každé dítě doma na starost určitý úkol, takovou malou povinnost. Jeden syn například vynáší odpadky, druhý umyje koupelnu, malí mají za úkol uklízet svoje hračky. Nechci, aby si moje děti zvykly,
že maminka je tím, kdo za ně doma všechno udělá, protože to není v mých silách. Ani jim by taková výchova v životě neprospěla.
Váš rodinný model ale může budit u spolužáků vašich dětí pozornost, a to ne vždy pozitivní. Děti umějí být k odlišnostem kruté.
Záleží na tom, z jakého úhlu se díváte. Moji synové jsou zvyklí žít ve velké rodině. Připadá jim naopak podivné,
že někdo může mít děti jen dvě nebo dokonce žádné. Ale musím souhlasit, že hlavně malé děti dokážou být krutě upřímné. Když měli moji synové za úkol nakreslit svoji rodinu, někteří spolužáci
se jich při pohledu na ten les hlaviček okamžitě zeptali, jestli jsme normální lidi, nebo cikáni. Některé matky takové dotazy řeší až v ředitelně,
já se tím nezabývám.
Ale i dospělí se dokážou někdy odlišnostem divit, a dost neomaleně.
Je pravda, že i někteří dospělí se nad počtem mých dětí pozastaví a kladou otázky. Jestli jsem opravdu všechny ty děti chtěla, jestli pocházejí od stejného otce, jestli jsme věřící, ale hlavně, jak to všechno zvládneme ekonomicky a jak lze pro tak velkou rodinu vařit.
Nedivte se, když se řekne velká rodina, vybaví se většině lidí hora knedlíků a omáčka v prádelním hrnci…
Knedlíků vařím tak pět
až sedm šišek, protože starší chlapci mají hlad pořád. Buchty peču na tři plechy. Prádelní hrnce na polévky
a omáčky nepoužívám, nevešly by se na plotnu.
Bohužel, žijeme ve světě, kde materiálno útočí ze všech stran. Dokonce i malé děti už dělí spolužáky na chudé a bohaté. Početná rodina si asi nemůže dovolit penězi plýtvat. Jak se s tou skutečností vyrovnávají vaše děti? Daří se vám přesvědčit je, že peníze nejsou všechno
a že nemohou mít vždy to,
co jejich spolužáci? Nezažívají pocit křivdy?
Vedeme děti k tomu,
aby netoužily po zbytečnostech a odlišovaly podstatné
od nepodstatného. Věta, že tohle všichni spolužáci ve škole už mají, jen já ne, není argumentem. Například nevidím důvod kupovat úplně malému dítěti, které chodí do první třídy, mobil. Snažíme se dětem dopřát, co je třeba, co je
v našich silách, ale na druhé straně se děti musí smířit s tím, že nemohou jet na hory lyžovat, protože na to nejsou peníze. To ale neznamená,
že bychom si nedokázali dopřát občas nějakou radost. Když je to možné, tak třeba výlet podnikneme.
Předpokládáte, že i vaše děti
si jednou budou přát tak velkou rodinu?
Jestli i moji synové a dcery budou chtít mít velkou rodinu, to netuším. Ale když přijdou na návštěvu někteří naši přátelé s rodinou, všímám si, že naši synové mají v sobě lásku k dětem, zvlášť k těm menším a nečiní jim potíž se jim věnovat.
I přes vysoký počet těhotenství máte postavu, jakou by vám mohly závidět i studentky. Porody vám viditelně svědčí,
ale tělo není stroj. Neobáváte se, že by tolik porodů mohlo mít
v budoucnu negativní dopad
na vaše zdraví?
Všechny děti přišly na svět v jedné porodnici, a to
v Havlíčkově Brodě. Pravda je, že mi nedávno jeden tamní lékař řekl, že ženy jako já jsou postrachem gynekologů
a že každé další těhotenství je cítit malérem. Moje první těhotenství byla poměrně těžká a manžel se o mne bál. Další děti ale pak přicházely na svět bez větších komplikací. Těšila jsem se na každé těhotenství. Pokaždé, když jsem zrovna nebyla v jiném stavu a potkávala maminky s bříškem, zažívala jsem takový krásný pocit.
Takže počet – devět dětí rodiny Pavlasových – ještě není konečný?
Při mém posledním těhotenství přišly nečekaně komplikace. Tehdy jsem začala mít obavy. Marná sláva, s přibývajícím věkem tu určitá zdravotní rizika jsou. I když vím, že se mateřského pocitu nenabažím ani při dvaceti dětech, musím myslet na manžela, co by si počal sám s tolika dětmi. Rodina by ho neopustila, ale proč zbytečně riskovat. Takže na další těhotenství zatím odvahu nemám.
