Eva Fikarová pobývala v charitním domově v době od září 2016 do dubna 2017. S pomocí Charity byla tak nespokojená, že si přišla stěžovat do redakce Havlíčkobrodského deníku. Podle Fikarové, která se do azylového zařízení dostala se synem poté, co odešla od partnera, již samotné přijetí matek provází, dle jejího názoru, zbytečná byrokracie.
„Po dobu co jsme charitním domově bydleli, to bylo stále horší. Všechno jsme museli hlásit, museli jsme platit nájem, dary od lidí zvenku, jako oblečení a nádobí jsme si museli koupit. Když jsme se začala informovat, proč se musí za vše platit, pohádala jsem se s vedoucí. Co nejdřív se nás snažili se synem dostat z Charity pryč. Podotýkám, že mi pracovnice Charity s ničím nepomohly, co vím ani ostatním maminkám. Se synem jsme byli šťastní, že jsme mohli konečně odejít,“ stěžuje si Eva Fikarová s tím, že Charita omezovala i potravinové či drogistické balíčky, stejně tak Charita zakazovala klientkám zvát si návštěvy zvenku do pokojů.
Podle mluvčí Oblastní charity Havlíčkův Brod Anety Slavíkové jednou ze služeb Oblastní charity Havlíčkův Brod je i sociální služba Charitní domov pro matky s dětmi v Havlíčkově Brodě, k jehož postupům má Eva Fikarová výhrady. „V úvodu je třeba zmínit, že Charitní domov pro matky s dětmi je registrovaná sociální služba, která se musí řídit zákonem o sociálních službách. Jeho posláním je poskytovat přechodné ubytování matkám samoživitelkám a těhotným ženám ve složité životní situaci spojené se ztrátou bydlení. Vedle toho se naši pracovníci aktivně zapojují do řešení situace maminky, a to s cílem, aby se mohla co nejdříve osamostatnit, aby mohla zajistit řádnou péči o své děti a žít běžný, rodinný život. To však od maminky samotné vyžaduje aktivní přístup. Ubytování lze poskytnout jen dočasně, na dobu maximálně jednoho roku. Sociální pracovníci rovněž nerozhodují či nekonají za maminku, jejich úloha spočívá v tom, že klientkám poskytují poradenství k řešení jejich situace,“ vysvětluje Slavíková.
Služba skutečně není poskytována zdarma, klientka musí náklady spojené s bydlením hradit. „Není totiž pravdou, že by klientky Charitního domova byly zcela nemajetné a bez finančních prostředků. Díky propracovanému systému sociálních dávek a nabízené pomoci z řad různých organizací má každý člověk šanci mít určité finanční i materiální zajištění,“ vysvětluje Slavíková.
Sociální pracovníci vedou podle Slavíkové klientky k tomu, aby si dokázaly zajistit příjem, ideálně prací, či ze sociálních dávek, aby se naučily s penězi dobře hospodařit, aby uměly vést vlastní domácnost a aby se uměly starat o vlastní děti. Jde o to, aby se naučily jednat samostatně, aby nebyly závislé na pomoci druhých. Přístup klientek k osvojení těchto každodenních „starostí“ se samozřejmě odvíjí od individuálních dovedností a schopností každé z nich.
„Mnohdy se stává, že příchozí maminka si až v Charitním domově začíná osvojovat zcela nové vzorce chování, a to hlavně v případech, kdy stále jen střídá různá pobytová zařízení a je pro ni zcela normální protloukat se v rámci možností životem s pomyslně nataženou rukou a slůvkem Dejte,“ podotýká Slavíková. Ovšem důležité je zmínit, že v drtivé většině případů neplatí, že do Charitního domova přicházejí pouze maminky, kterým se nechce do zaměstnání. „Mnohé z našich klientek přicházejí do Charitního domova proto, že v jejich životě nastal okamžik, který se může stát komukoliv – dostaly se do dluhového kolotoče, vybraly si agresivního partnera či je nikdo nenaučil hospodařit s příjmy, které mají,“ popisuje Slavíková modelové situace, které ženy často do charitního zařízení přivádějí.
Jak Slavíková vysvětluje, pokud Charita dostane od štědrých dárců oblečení pro maminky či pro jejich děti, jsou pracovníci Charity s dárci domluveni, že jej budou klientkám prodávat za symbolický obnos v korunových hodnotách. „To proto, že chceme zabránit zneužití pomoci, aby například oblečení po jednom nošení neskončilo v popelnici, nebo aby se s ním neobchodovalo,“ vysvětluje Slavíková důvody takového opatření. Výtěžek je pak využit na podporu chodu Charitního domova. Pokud však do zařízení přijde někdo, kdo nemá žádné vlastní finanční prostředky, což se na počátku může skutečně stát, základní věci jako potraviny, oblečení či přikrývky, Charita mu je buď zapůjčíme, nebo daruje. „Ke každé nově příchozí klientce přistupujeme zcela individuálně na základě jejího jedinečného životního příběhu,“ zdůrazňuje Slavíková.
Co se týče vybavení zázemí Charitního domova, které Eva Fikarová ve své stížnosti kritizovala, souvisí s filozofií sociální služby, a to v tom slova smyslu, že se Charita snaží co nejvíce omezit vznik závislosti na poskytované službě. „Pokud si člověk něco koupí za vlastní peníze, má k dané věci přece jen jiný vztah než v případě, kdy věc dostane. Nelze očekávat, že pokud se člověk ocitne bez domova, dostane automaticky komfortní ubytování s veškerým servisem. V tom případě totiž hrozí zmíněná závislost na sociální službě a výrazně se ztrácí motivace klienta k tomu, aby se snažil postavit se zpět na vlastní nohy. Taková pomoc nemá smysl a pro ni tu Charitní domov není,“ zdůrazňuje Slavíková.