A o osm dní později pokračoval: „Nesl jsem na Fryšavu zabijačku. Bořil jsem se od Medlova po kolena sněhem až na Fryšavu.“

Vzhledem k nadmořské výšce 760 metrů mělo Rokytno vždy problémy se zimní údržbou. Krátce po válce nastoupila na pomoc mužům s lopatami těžká technika. Stroje se těšily velké pozornosti místních, kteří si tuto atrakci nemohli nechat ujít. „V sedmačtyřicátým bylo sněhu strašně moc, tak že to prý sem přijedou vyhrnovat tanky. Všichni jsme se šli dívat. Ale ony to žádné tanky nebyly, byly to pásové traktory. My jsme to ale nevěděli, protože jsme jaktěživi žádné tanky neviděli. A kde taky? Televize nebyla. Až pak přijel strýc, maminky bratr, on byl voják z povolání. A my jsme mu říkali, že tu byly tanky vyhrnovat sníh. On nás z toho ale vyvedl. Vysvětlil nám, že to opravdu žádné tanky nebyly,“ usmála se při vzpomínce Božena Slonková z Rokytna.

Technika sice pomohla, ale předtím se místní lidé se sněhem hodně natrápili. „Sněhu tu bývalo vždycky hodně. Některou zimu tolik, že jsme rukou dostali na telefonní dráty. Ve čtyřicátém roce jsme sníh házeli na poschodí. Byly tu třímetrové bariéry. Vždycky to tu bývalo zafoukané. Nejvíc sněhu bývalo na Rokytně, Studnicích a Vlachovicích. Kolikrát ani autobusy nejezdily. Dojely ke sloupku ke Kadovu a pak zpátky,“ zavzpomínal před lety rokytenský rodák František Zelený.

„Sněhu tu bylo vždycky dost. Když jsme šli po záměti, tak jsme zakopávali o dráty. A za Němců to házeli tři chlapi. Jeden druhému a teprve ten třetí to vyhazoval nahoru. Byla pracovní povinnost a tak všichni museli vzít do ruky lopatu a prohazovat cesty. Až do Sněžného,“ přidal se tehdy jeho bratranec Josef Zelený.

Sníh lidem ve vyšších nadmořských výškách často komplikoval život. „Březen roku 1944 s sebou přinesl tolik sněhu, že poslední saně projely k Novému Městu v pátek 17. A teprve 24. se objevily saně, které jely od Německého (Sněžného). Po celou tu dobu byla vesnice odříznuta. Prohazování nebylo nic platné a u čísel 49 a 52 byla taková vrstva sněhu, že sahala až do korun jasanů. Na silnici ležely třímetrové závěje,“ postěžoval si na stránkách rokytenské školní kroniky tehdejší kronikář.

Dospělí se sice nadřeli, zato děti si zimu dokázaly užít. „V zimě jsme hodně sáňkovali. Tenkrát auta nejezdila a silnice se nesypaly. Tak jsme jezdili od Obecňáku až do města na sáňkách. Otec udělal řídítko, takže se to dalo pěkně řídit. Jezdili jsme i v noci, při měsíčku. Nazpět jsme museli jít pěšky a ještě táhnout sáňky,“ tvrdil Josef Zelený.

Ovšem nejen v Rokytně bývalo sněhu hodně jak dokládá i zápis v kronice obce Křídla v roce 1929. „Pro velké spousty sněhu ani vlaky nejezdily. Zajímavo je, že u nás, na Českomoravské vysočině bylo ještě snihu nejméně. U Brna, Znojma a vůbec na jižní Moravě při jarním vyhazování se shledalo, že bylo tam sněhu až osm metrů vysoko,“ zapsal tehdejší kronikář.

Zato v roce 1935 měli i v Křídlech sněhu hodně. Tehdy tam prý byly třímetrové závěje. A sníh tam vydržel i docela dlouho. „28. března se rozpoutala ohromná sněhová bouře, při níž dvě auta (pana inspektora Vaculíka a jednoho brněnského autodopravce) jedoucí právě poblíž Křídel, uvázla v závějích. A pasažéři museli zůstat v obci na noc,“ stojí zaznamenáno kronice obce Křídel.