Ocenění lidé se také zaručují za to, že jejich výrobky jsou kvalitní, a to například z hlediska bezpečnosti či hygienických norem. Jedním z držitelů certifikátu je i umělecký kovář Marek Šemík z malé obce Rozsochatec, která leží na trase mezi Havlíčkovým Brodem a Chotěboří. Mladý řemeslník se věnuje kovařině tři roky. Poprvé získal certifikát v dubnu roku 2011. Po vypršení dvouleté platnosti si ho letos znovu na dva roky nechal obnovit. Práce ho nejen živí, ale také velice baví. Nejen o tom, jak se k řemeslu dostal a kam směřuje, se rozpovídal přímo ve své dílně, kterou má hned u domu.

Kovařina, to je dřina. Souhlasíte s tímto tvrzením, nebo je to spíš pohodová práce?

Jak kdy. Když člověk tahá těžké věci, tak se samozřejmě nadře. Pokud ale při práci používáte různé moderní vymoženosti, tak je to docela v pohodě.

Co všechno vyrábíte?

Věnuji se užitkové kovařině. To znamená, že vyrábím krbová dvířka, krbové nářadí, kované kliky, poštovní schránky a podobně. Nedělám takové drobnosti, jako jsou například kované hřebíčky. To mě moc nebaví.

Jak jste se k řemeslu dostal?

Dostal jsem se k tomu oklikou, protože nejsem vyučený kovář, učil jsem se přes auta. To mě ale nebavilo, takže jsem hledal něco, co by mě chytlo. Objevil jsem kovařinu, které jsem se začal věnovat po práci jako koníčku. Když už jsem viděl, že by se výrobky mohly začít prodávat, rozhodl jsem se, že se tím budu živit.

Jak vás napadlo věnovat se právě kovařině? Zalíbilo se vám toto řemeslo u někoho známého, odkoukal jste jej v rodině?

To ne, nemám žádného známého, od kterého bych to odkoukal. Člověk si prostě jednoho dne musí říct, že se do něčeho pustí, a musí jít do toho.

Vzpomenete si na váš první výrobek?

To byl, tuším, nazouvák na boty. Ale myslím, že to vlastně ani moc jako nazouvák nevypadalo. (smích)

Přejděme raději k těm povedeným výrobkům. Na který jste nejpyšnější?

Nejpyšnější jsem asi na takovou kovanou historizující bránu s barokním motivem pro jednoho zákazníka z Prahy.

Co se týče zákazníků, jsou spíše z regionu, nebo právě odjinud?

Zákazníci z regionu tvoří tak deset procent, zbytek je z celé České republiky. Ale občas dělám zakázky i na Slovensko.

Lidé si mohou koupit už vaše hotové výrobky, nebo přijít s vlastním návrhem. Čeho víc využívají?

Je to tak půl na půl. Častokrát se stává, že vidí nějaký můj výrobek, který se jim zalíbí, a chtějí ho jenom trochu poupravit podle vlastní vize.

O jaký váš výrobek je největší zájem?

Teď to jsou asi kované brány a kovaná zábradlí, jinak určitě také poštovní schránky. Ty mě mimochodem baví nejvíc.

A je naopak něco, co se vůbec neprodává?

Ano, je to krbové nářadí. Toho jsem udělal asi dva kusy.

Pracujete v dílně pravidelně každý den, nebo spíš jak se vám chce?

Pevnou pracovní dobu nemám. Teď je takové období, že třeba půl dne jezdím po městě, vyřizuji a sháním různé věci, poštu a tak podobně, takže přes den nic neudělám. Pak si to ale nahradím, jsem v dílně i do sedmi do osmi do večera.

Říkal jste, že je teď takové období, kdy musíte vyřizovat spoustu věcí. Je to tím, že je před Vánocemi?

Určitě, před Vánocemi je vždycky víc práce, a ani já nejsem výjimkou.

Jste čerstvým držitelem značky Vysočina – regionální produkt. Proč jste o ni požádal?

Protože to byl další možný způsob, jak se prezentovat, jak dát vědět lidem kolem sebe, že tohle řemeslo dělám.

Můžete přiblížit, co konkrétně se změnilo po jejím udělení?

Samozřejmě o vás vychází nějaké prezentační články 
a musíte si dát oznámení o tom, že jste držitel certifikátu na internetové stránky. Konkrétní přínos vidím právě v tom, že mi zákazníci psali, že jsem pro ně díky tomu jako výrobce důvěryhodnější. Člověk má také možnost jezdit na nějaké lukrativnější trhy, byl třeba zájezd do Vídně.

A jezdíte hodně na trhy nebo jarmarky?

Byl jsem asi dvakrát, zrovna nedávno v Havlíčkově Brodě, ale jinak ne. Myslím, že na trzích nebo na jarmarcích určitě prodají ti, co nabízejí klobásy, ale mně se to moc nevyplatí. Když si představím, že bych jel na druhý konec republiky, projel tisícovku a prodal dejme tomu za dva tisíce, tak to není moc výdělečné.

K udělení značky Vysočina – regionální produkt je potřeba získat body v určitých kategoriích, jako je třeba délka tradice, podíl ruční výroby nebo šetrnost k přírodě. Co hrálo u vás největší roli?

U mě to bylo právě to, že je to ruční práce.

Poradil byste začínajícím řemeslníkům, jak se dostat do širšího povědomí lidí?

Jednoznačně prezentací na internetu. Nafotit svoje výrobky, popsat je, nabídnout.

Vy máte také svoje internetové stránky, kde provozujete e-shop. Spravujete si je sám, nebo vám někdo pomáhá?

Nejdříve mi s nimi pomáhal webmaster, ale teď už toho bylo moc a asi bych se nedoplatil, takže si internetové stránky udržuji sám.

Kde berete inspiraci pro design svých výrobků?

Dívám se na internet na práci jiných kovářů. Když se mi něco zalíbí, tak se to snažím poupravit podle sebe, nějaké prvky převezmu, ale jinak tu vizi mám prostě v sobě.

A když máte hotovo, ptáte se někoho z přátel nebo z rodiny, co na vaši práci říkají?

Nejčastěji hodnotí moje přítelkyně.

Tak vaše přítelkyně ale vždycky řekne, že jste to udělal krásně, nebo ne?

To bývávalo. (smích) Teďka už mě klidně zkritizuje, kolikrát mi řekne na rovinu, že třeba tenhle stojan na víno by si ode mě nekoupila.

Máte nějakou představu, čemu byste se chtěl věnovat do budoucna?

Především bych se chtěl pořádně naučit tu samotnou kovařinu. Ale jak se říká, člověk se pořád učí. Chtěl bych se ale určitě věnovat  uměleckým plastikám. Zatím jsem se k nim nedopracoval, protože ještě nemám takovou představivost, jaká by byla potřeba.

Můžete nakonec přiblížit, co všechno musí mít kovář ve své dílně?

Kdyby kovář chtěl být úplně samostatný a nespoléhat se na další kooperační výroby, musel by mít nářadí za miliony. Takže si nechávám například nějaké složitější tvary vypálit v Havlíčkově Brodě. Ale to základní vybavení tady mám. To znamená pily, brusky, vrtačky. Neobejdu se bez plynové pece, kladiv, kovadliny a další spousty pomůcek, jako jsou různé puncny, šablony pro ohýbání a tak dále.

Máte doma nějaké vlastní výrobky?

Pro sebe jsem si zatím nic většího nevyrobil, ale až bude stát dům, moc rád bych si ho „okoval". Ale znáte to, kovářova kobyla… (smích)

Zuzana Rodová