Jaromír Stojan se narodil 21. února 1929 v Praze. Otec Jan pracoval jako vlakvedoucí a matka Helena byla instrumentářka. Jaromír se vyučil zahradníkem.

„Tak jsem přišel na poštu v Neratovicích a tam byla cedulka, že otevřeno je za rohem. Tam byl skutečně ještě jeden vchod, tak jsem tam šel. Najednou se vyřítili tři chlapi a popadli mě pod paždí. Odvlekli mě kousek dál do přistavené osmičky tatry. Hodili mi pytel na hlavu a nacpali mě pod sedadlo, každý si sedl z jedné strany a jeden dopředu. Rozjeli jsme se. Nevěděl jsem, o co kráčí, cukat se nemělo cenu, na to jsem byl jako válečné dítě dost rozumný, a tak jsem dělal, že jsem usnul. Oni na to přišli a začali se trošku volněji bavit a povídaj: ‚Podívej se, člověče, on usnul.‘ A druhý mu odpověděl: ,No nediv se. Když dělá celej den venku, tak to zmůže. Však my ho potom probudíme.‘ Tak jsme jeli a já jsem zjistil, že do auta jde smrad z motoru a že jezdíme někde po Neratovicích, protože to bylo samá zatáčka. Pak jsme jeli volnou silnicí a navečer jsme zastavili u nějakého lesíku. Tam se mnou zacloumali, sundali mi pytel z hlavy a byli jsme u nějakého lesíka. Teď se představili, že jsou národněsocialistický partyzáni a já že jsem svině, protože dělám pro komunisty. Přivázali mě ke stromu a přede mnou byla vykopaná jáma. Říkali, že v ní skončím, že ji vykopali pro mě. Vypadá to jako paradox, ale i v té situaci jsem se na tu díru podíval a říkal jsem, že je na mě sakramentsky malá. Tak jsem dostal po hubě, abych si připamatoval. A já jsem říkal, co blbnou, že si vymýšlí. Tak jsme se takhle domlouvali asi půl nebo tři čtvrtě hodiny a oni říkali, že mě odvezou zase zpátky, ale že jestli někde ceknu, tak vyvraždí celou rodinu. No musím říct, že jim to skutečně koukalo z očí." Tak popisuje Jaromír Stojan svoje setkání se Státní bezpečností po roce 1948. Jak říká do konfliktu se státní mocí se dostal za to, že v době, kdy ještě bydlel na Mělnicku, kritizoval chování komunistického funkcionáře, který zneužíval funkci pro svůj prospěch.

Další setkání už pro něho znamenalo zatčení a nakonec odsouzení Státním soudem v Praze dne 28. září 1949, dle tehdejších zákonů za zločin přípravy úkladů o republiku na 2 roky těžkého žaláře. Vězněn byl v táboře Vykmanov a Barbora, kde pracoval v uranových dolech a jako zámečník, během věznění omrzl a málem přišel o nohu. Jak dnes přiznává, nerad na pobyt v táboře vzpomíná. Bylo mu dvacet let a ještě dnes prý vidí před sebou, jak v táboře umírali bývalí vojáci, kteří přežili peklo druhé světové války a nakonec zemřeli na následky tvrdých táborových podmínek. V některých případech to byla prý chladnokrevná vražda, když několik dní po soudu byl Jaromír Stojan eskortován do tábora Vykmanov, kde byl přivítán pohledem na vězně rozstříleného na útěku. 

Jaromíru Stojanovi se podařilo přežít zával i hrozící amputaci nohy, která mu omrzla při jednom z četných apelů. Tehdy opět pomohli přátelé muklové ze světnice a nohu se podařilo zachránit. „Je to zvláštní, ale já se cítil duševně nejsvobodnější právě v táboře. Tam byl člověk mezi svými. Mohl si říkat svobodně co chtěl. Všichni jsme drželi při sobě a to kamarádství nám pomáhalo přežít,“ vzpomíná Jaromír Stojan na svůj pobyt v pracovním táboře. Jak dodává, je to zázrak, že přežil a dožil se tak vysokého věku. Někteří jeho přátelé zemřeli po několika málo letech co byli z dolů propuštěni.

Po návratu z vojny v roce 1954, kterou jako politicky nespolehlivý absolvoval u pomocných technických praporů (proslavených černých baronů), se odstěhoval do Havlíčkova Brodu a začal pracovat v místní pilníkárně. Byl vyzýván ke vstupu do KSČ, což odmítl. Dodělal si večerně průmyslovou školu a začal pracovat jako normovač, posléze i seřizovač a plánovač. V roce 1952 se oženil, ale manželství nevydrželo. S druhou ženou vychoval dvě dcery Janu a Ivanu. Obě dnes vidí svého otce jako o člověka velice skromného, který na ně měl vždycky čas a nikdy jim neodmítl radu a pomoc. „Úžasný táta. Nikdy jsme od něho neslyšely: nemám na vás náladu. Je až neuvěřitelně skromný. Každé ráno snídá jen suchý chleba a čaj,“ vzpomínají obě dcery, dnes již dávno dospělé.

Jeho velkým koníčkem je zahrádka a příroda vůbec. „Příroda je moje vášeň, rostliny dovedou člověka, který o ně pečuje poznat na 50 metrů. Rostliny reagují na hlas svého majitele a stromy mají duši,“ tvrdí Jaromír Stojan.

V období Charty 77 byl Jaromír Stojan vyzván, aby na listinu připojil svůj podpis, což odmítl s připomínkou, že Chartu podporují i bývalí komunisté a že dokument samotný nebojuje proti komunistické ideologii, ale zastává se lidských práv v rámci systému. Po listopadu 1989 Jaromír Stojan vstoupil do Konfederace politických vězňů, za kterou byl delegován do občanské bezpečnostní komise. Aktivně se zapojil i do činnosti pobočky KPV v Havlíčkově Brodě, kde pracoval jako pokladník, a posledních pět let je jejím předsedou. Rovněž je členem republikové rady KPV. Pořádá besedy na školách v rámci projektu Paměť národa a celý život vyznává heslo: „Služ své vlasti odhodlaně jako věrná stráž, dej jí srdce, dej jí duši, dej jí to, co máš.“ Co ho ale mrzí nejvíc, je skutečnost, že dnes, pouhých 30 let po revoluci tolik žáků a studentů nezná české dějiny a slavnou národní minulost. „Já si vážím každého člověka, ze kterého něco dýchá, bez ohledu na jeho postavení. Bohužel jsme rychle ztratili sebevědomí a národní hrdost,“ povzdechne si Jaromír Stojan.